Ars: časopis Ústavu Dejín Umenia Slovenskej Akadémie Vied (3.1969)

Tato demagogická záměna ,,antiakademismu"
s ,,antikomunismem" není ostatně nová. Absurdní
zvraty ve vývoji sovětského umění od 30. let
umožnily už buržoazní kritice, aby si směla potichu
přivlastňovat výtěžky tvorby sovětské avantgardy
20. let. Zkreslenému výkladu současného moder-
ního umění v SSSR napomáhají někdy, žel, i články
našich autorů. Nejednou se v našem tisku setká-
váme s nadšeným konstatováním, že dnes vlastně
v Moskvě existuje všechno, co může spatřit náv-
štěvník v Paříži, USA i jinde. Tito kritici vidí
pouze vnější, povrchové úkazy a nesnaží se pro-
niknout hlouběji k smyslu obrodných tendencí
v mladé sovětské tvorbě, k její specifice.
Můžeme-li právem hovořit o souvislosti této
tvorby se sovětskou avantgardou 20. let, musíme
mít na zřeteli především onen pocit jednoty umění
a společenské revoluce, pocit jakéhosi mesiášství.
jež se jeví často západnímu světu jako ,.záhadná
,.společenská mystika", ,,typicky ruská trudno-
myslnost" atd.
Pozitivní postoj k socialistické společnosti je
příznačný pro obě generace. Také protipól obou
vrstev sovětské avantgardy je v podstatě týž —
konservatismus a dogmatismus výtvarných kruhů,
které si osobují právo na monopol. Dochází k po-
dobnému paradoxu jako s výtvarnou avantgardou
20. let po vítězství dogmatismu v sovětském umění.
Dnešní mladé sovětské moderní umění, které je
uznáváno komunistickou a levou inteligencí ve
světě jako předvoj sovětského umění, není ve své
vlasti veřejně uznáváno a živoří.
Mezi oběma vrstvami moderního umění v SSSR
existuje však i podstatnější rozdílnost (nemyslím
samozřejmý rozdíl v uznávaných hodnotách
sovětští avantgardní umělci 20. let se už stali
vlastně klasiky světového moderního umění).
Mám na mysli odlišný význam nezobrazujícího
a figurativního umění. Používám přitom termínu
,,nezobrazující umění", protože nejde jen o ab-
straktivismus, ale také o nezobrazující konkrétní
umění, jímž je nepochybně například jak Tatlinův
konstruktivismus, tak tvorba současných sovět-
ských kinetistů. Zatímco ve výtvarné avantgardě
20. let byla těžištěm nefigurativní tvorba (zvláště
konstruktivismus všech odstínů), která předsta-
vovala velmi široké a aktivní hnutí, a levé figu-
rativní umění se omezilo na několik málo poměrně
osamělých, byt vynikajících jmen (P. N. Filonov,
D. Sterenberg, K. 8. Petrov-Vodkin, R. Falk

a několik dalších) přesunulo se těžiště v dnešním
mladém moderním umění k figurativní tvorbě.
Na tom nemění nic skutečnost, že kinetické umění
má stále více představitelů nejen v Moskvě, ale
i v jiných městech Sovětského svazu, a že oživuje
odkaz nej významnějších experimentů avantgard-
ního umění 20. let.
Zdá se, že příčin tohoto přesunu je více. Jednou
z nich je nesporně celkový vývoj současného svě-
tového moderního umění k rehguraci. Ale jsou
zde i vnitřní pohnutky pramenící z vývoje sovět-
ského umění a sovětské společnosti. Ve 20. letech
byla rozhodující otázkou účast mas v boji za ví-
tězství revoluce. Také umění, které chtělo dobro-
volně sloužit revoluci, řešilo především problém
masovosti (nikoli ovšem tzv. ,,srozumitelnosti",
s níž přišel p,ž později socialistický realismus).
Je zcela přirozené, že v popředí byl proletkult
a produktivismus. Tato hnutí také nejvíc ovliv-
ňovala mezinárodní avantgardu. Avantgardní u-
mělci, zejména konstruktivisté vyzvedli otázku
funkce uměleckého díla na základě potřeb nového
konzumenta — širokých vrstev osvobozených
pracujících. Velký důraz kladli na vědecký vý-
zkum kontaktu uměleckého díla s konzumentem.
Pokud je zajímala psychologie, tak to byla v první
řadě psychologie sociální. Jedinec měl v jejich
výzkumech význam spíše po stránce fyziologické
(například při pokusech s vnímáním barvy a světla).
To ovšem neznamená, že v estetických názorech
některých umělců, zejména Maleviče a Kandin-
ského (nehovořím ani o Filonovovi), se nevysky-
tovaly složité problémy duševna, nebo že sovětská
psychologie se nevěnovala v dostatečné míře
například otázkám snu atd. Ale to všechno se
prakticky téměř neobrazilo v hlavním zaměření
výtvarné produkce avantgardního angažovaného
umění.
Pozdější vývoj sovětské společnosti, zvláště od
XX. sjezdu KSSS, neznamená popření orientace
na masy, vytyčené Říjnovou revolucí, ale zároveň
si vynucuje se stále větší naléhavostí řešení složi-
tých problémů lidské osobnosti. Nejde jen o to,
že další pokrok socialistické společnosti je ne-
myslitelný bez úsilí o harmonický vývoj vysoce
vzdělaného člověka. Není nadále možné přehlížet
individualitu člověka jako myslícího a cítícího
tvora, se všemi nevyzpytatelnými pohyby a zá-
kruty jeho duše, s drobnými i velkými starostmi
a radostmi. Těžké životní zkušenosti sovětských

155