DOI Artikel:
Bureš, Jaroslav: Katedtála a nekatedrální stavitelství v gotice
DOI Seite / Zitierlink:https://doi.org/10.11588/diglit.51700#0223
již znejasňuje přirozenou šíři mezilodní arkády.
Zlatokorunské arkády dovádějí tuto optickou ilusi
dále. Skosená hrana a výžlabek vytvářejí dojem
ztenčené stěnové tabule. S optickým odhmotněním
stěny je v souvislosti její aktivisování. Ve Zlaté
Koruně vystupuje uzavřená stěna v souvislosti s člán-
kovým aparátem. Přípory jsou zde základní stavební
linie, které ve svém nepřerušovaném průběhu strhují
pohled vzhůru. Plocha se zde uplatňuje nějak jako
artikulovaná kontinuita. Články vymezují své úseky
a přispívají k aktivisaci těchto úseků. V romanice
jsou válcové přípory osazeny na obvodech prostoro-
vých jednotek jako plastické elementy, přiložené
ke zdi, avšak formálně i „akčně“ od ní odsazené.
Zde jsou naopak prvkem se stěnou sourodým a působí
na své okolí svým strhováním vzhůru. Jestliže nazveme
příporu jako opticky aktivní, můžeme tak konečně
nazvat i přilehlý stěnový úsek. Formulace nemusí
znít jako nadsazená, pokud můžeme v případě po-
nechaných stěnových úseků na klasickém stupni
katedrálního vývoje uvažovat jako o aktivní hmotě.
Remešská katedrála nechává stát okolo profilovaného
záklenku plošné pásy, sahající až k patě triforia.
Nepředstavují snad tyto ponechané úseky v katedrále
kus příbuzného formálního světa se zlatokorunskou
stěnou? Významně přispívá k aktivisaci prostorové
hranice hrotitý záklenek. Zlatokorunská stěna vy-
kročila rozhodným způsobem z románského pojetí.
Birnbaumovy principy gotické — vertikalismus a od-
hmotnění — jsou zde již přítomné, i když jde přirozeně
proti katedrále o platnost sui generis. Otevření
interiéru do universa je však na daném stupni ne-
představitelné. Ani nečleněná plocha nemusí zůstávat
stranou naznačeného přetváření. U basilikálního
trojlodí plzeňských františkánů poznamenává V.
Mencl, že klenby posazené na konsolách jakoby
vůbec nepatřily do kontextu stavby. Stěna je zde
výrazně opticky odhmotněna, svým působením ome-
zena na plošný povrch, který vytváří dojem, jakoby
byla prostorová hranice napjata jako kůže. Jedno-
duché gotické stavby uchovávají si plochu stěny.
Z hlediska normy mohlo by sice při tak širokém
uplatňování jiti o něco neplnohodnotného, avšak
tato plošnost, která je v našem prostředí velmi silným
tonem, je projevem svérázné nekatedrální estetiky.
S latinskou gotikou je příbuzné utváření prostorové
hranice, kde můžeme bez nadsazení mluvit o para-
lelním jevu. Vlastní utváření interiéru vede však
ke značně rozdílnému působení. Dominikánský kostel
ve Florencii vychází ze stavební tradice cisterciáků,
podobně jako pozdněcisterciácká stavba zlatokorun-
ská. Jestliže však ve Zlaté Koruně je působení inte-
riéru určováno vertikalismem a rychlým sledem polí,
je tím prostorotvorná úloha příbuzného tvarosloví
nutně odlišná od Florencie, kde je vše zaměřeno
na získávání prostorové šíře, tj. na optické sjednocová-
ní interiéru. Hlavním nositelem obecně příbuzné
prostornosti na severu od Alp je Halle. Typ basili-
kální je v tomto ohledu naposledy konservativní,
staví se k důslednému sjednocování interiéru odmíta-
vě. Možno snad říci, že je naopak útočištěm prostorové
isolace, pokud je o ní v gotické době ještě řeč.
Srovnání vynikne, když si uvědomíme, na jakou
cestu převedl basiliku architekt Santa Crose ve Flo-
rencii. Ze sever nevyvíjel basiliku tímto směrem,
bude asi jeden z důvodů, že tento stavební typ na
závěr gotiky prakticky zmizel z popředí dobového
tvoření.
Pro 14. stol. V. Birnbaum75 uvádí, že „stavby
nižšího řádu ulpívají na zděděné a přirozené hmot-
nosti“. Nehledě k tomu, že již počátkem tohoto věku
zřetelně nasazuje proces optického odhmotňování
prostorové hranice, je pro souvislost vrstvy nekatedrál-
ních staveb 14. stol, a naší pozdní gotiky rozhodující,
že stěnová plocha vystupuje v obou uvažovaných
stoletích společně se zdí, která se jeví jako více či méně
hmotná. Již na základě faktu, že hala jde v pozdní
gotice do popředí vývoje, lze předpokládat, že v tomto
závěrečném období nejde o nějaké nové přitakání
k uzavřenosti stěny. Halové kostely požadavek
článkovitosti nikdy nevyslovily. Uzavřená stěna je
v naší jednoduché gotice jaksi vždypřítomna, mění se
pouze její vztah ke hmotě zdi. Uzavřená stěna působí
v 14. stol, a s Birnbaumem řečeno, může býti už
v závěru gotiky legitimní složkou umělecké komposice.
Je ovšem otázka, zdaje uzavřená stěna cílem 15. stol.
Pozdní hala doznává proti starší vrstvě síňových
staveb následující popsatelné proměny. U haly
obecně je nutno zkoumat působení tří formálních
složek — mezilodní podpory, klenby a obvodové zdi.
Podpora, jejíž podoba umožňuje přehlednutelnost
vnitřku z jediného bodu, tedy optické sjednocení,
je dána tradicí zjednodušené gotiky. Odpovídající
struktura klenby byla principiálně položena Parléřem
a domyšlena jeho pokračovateli k principu všestranně
se rozbíhajícího nekonečného vzorce. Prostorová
hranice proti exteriéru je extrémně odhmotněna —
jestliže jsme přirovnali prostorový obal, 14. stol,
k tabuli, zde možno snad mluvit o způsobu napjaté
blány. V této pohledově nehmotné stěně, v tom
211
Zlatokorunské arkády dovádějí tuto optickou ilusi
dále. Skosená hrana a výžlabek vytvářejí dojem
ztenčené stěnové tabule. S optickým odhmotněním
stěny je v souvislosti její aktivisování. Ve Zlaté
Koruně vystupuje uzavřená stěna v souvislosti s člán-
kovým aparátem. Přípory jsou zde základní stavební
linie, které ve svém nepřerušovaném průběhu strhují
pohled vzhůru. Plocha se zde uplatňuje nějak jako
artikulovaná kontinuita. Články vymezují své úseky
a přispívají k aktivisaci těchto úseků. V romanice
jsou válcové přípory osazeny na obvodech prostoro-
vých jednotek jako plastické elementy, přiložené
ke zdi, avšak formálně i „akčně“ od ní odsazené.
Zde jsou naopak prvkem se stěnou sourodým a působí
na své okolí svým strhováním vzhůru. Jestliže nazveme
příporu jako opticky aktivní, můžeme tak konečně
nazvat i přilehlý stěnový úsek. Formulace nemusí
znít jako nadsazená, pokud můžeme v případě po-
nechaných stěnových úseků na klasickém stupni
katedrálního vývoje uvažovat jako o aktivní hmotě.
Remešská katedrála nechává stát okolo profilovaného
záklenku plošné pásy, sahající až k patě triforia.
Nepředstavují snad tyto ponechané úseky v katedrále
kus příbuzného formálního světa se zlatokorunskou
stěnou? Významně přispívá k aktivisaci prostorové
hranice hrotitý záklenek. Zlatokorunská stěna vy-
kročila rozhodným způsobem z románského pojetí.
Birnbaumovy principy gotické — vertikalismus a od-
hmotnění — jsou zde již přítomné, i když jde přirozeně
proti katedrále o platnost sui generis. Otevření
interiéru do universa je však na daném stupni ne-
představitelné. Ani nečleněná plocha nemusí zůstávat
stranou naznačeného přetváření. U basilikálního
trojlodí plzeňských františkánů poznamenává V.
Mencl, že klenby posazené na konsolách jakoby
vůbec nepatřily do kontextu stavby. Stěna je zde
výrazně opticky odhmotněna, svým působením ome-
zena na plošný povrch, který vytváří dojem, jakoby
byla prostorová hranice napjata jako kůže. Jedno-
duché gotické stavby uchovávají si plochu stěny.
Z hlediska normy mohlo by sice při tak širokém
uplatňování jiti o něco neplnohodnotného, avšak
tato plošnost, která je v našem prostředí velmi silným
tonem, je projevem svérázné nekatedrální estetiky.
S latinskou gotikou je příbuzné utváření prostorové
hranice, kde můžeme bez nadsazení mluvit o para-
lelním jevu. Vlastní utváření interiéru vede však
ke značně rozdílnému působení. Dominikánský kostel
ve Florencii vychází ze stavební tradice cisterciáků,
podobně jako pozdněcisterciácká stavba zlatokorun-
ská. Jestliže však ve Zlaté Koruně je působení inte-
riéru určováno vertikalismem a rychlým sledem polí,
je tím prostorotvorná úloha příbuzného tvarosloví
nutně odlišná od Florencie, kde je vše zaměřeno
na získávání prostorové šíře, tj. na optické sjednocová-
ní interiéru. Hlavním nositelem obecně příbuzné
prostornosti na severu od Alp je Halle. Typ basili-
kální je v tomto ohledu naposledy konservativní,
staví se k důslednému sjednocování interiéru odmíta-
vě. Možno snad říci, že je naopak útočištěm prostorové
isolace, pokud je o ní v gotické době ještě řeč.
Srovnání vynikne, když si uvědomíme, na jakou
cestu převedl basiliku architekt Santa Crose ve Flo-
rencii. Ze sever nevyvíjel basiliku tímto směrem,
bude asi jeden z důvodů, že tento stavební typ na
závěr gotiky prakticky zmizel z popředí dobového
tvoření.
Pro 14. stol. V. Birnbaum75 uvádí, že „stavby
nižšího řádu ulpívají na zděděné a přirozené hmot-
nosti“. Nehledě k tomu, že již počátkem tohoto věku
zřetelně nasazuje proces optického odhmotňování
prostorové hranice, je pro souvislost vrstvy nekatedrál-
ních staveb 14. stol, a naší pozdní gotiky rozhodující,
že stěnová plocha vystupuje v obou uvažovaných
stoletích společně se zdí, která se jeví jako více či méně
hmotná. Již na základě faktu, že hala jde v pozdní
gotice do popředí vývoje, lze předpokládat, že v tomto
závěrečném období nejde o nějaké nové přitakání
k uzavřenosti stěny. Halové kostely požadavek
článkovitosti nikdy nevyslovily. Uzavřená stěna je
v naší jednoduché gotice jaksi vždypřítomna, mění se
pouze její vztah ke hmotě zdi. Uzavřená stěna působí
v 14. stol, a s Birnbaumem řečeno, může býti už
v závěru gotiky legitimní složkou umělecké komposice.
Je ovšem otázka, zdaje uzavřená stěna cílem 15. stol.
Pozdní hala doznává proti starší vrstvě síňových
staveb následující popsatelné proměny. U haly
obecně je nutno zkoumat působení tří formálních
složek — mezilodní podpory, klenby a obvodové zdi.
Podpora, jejíž podoba umožňuje přehlednutelnost
vnitřku z jediného bodu, tedy optické sjednocení,
je dána tradicí zjednodušené gotiky. Odpovídající
struktura klenby byla principiálně položena Parléřem
a domyšlena jeho pokračovateli k principu všestranně
se rozbíhajícího nekonečného vzorce. Prostorová
hranice proti exteriéru je extrémně odhmotněna —
jestliže jsme přirovnali prostorový obal, 14. stol,
k tabuli, zde možno snad mluvit o způsobu napjaté
blány. V této pohledově nehmotné stěně, v tom
211