DOI issue:
Nr. 1
DOI article:Bažant, Jan: Plečnik, Prague, and Palatine
DOI Page / Citation link:https://doi.org/10.11588/diglit.52949#0075
Plečnikovi na jasném oddělení soukromé a veřej-
né části prezidentské rezidence na Pražském hradě
velice záleželo. To byl hlavní důvod, proč v listopadu
1920 navrhuje Matyášovu bránu, umístěnou v ose ná-
dvoří, zcela uzavřít. Bylo by to navíc zcela v souladu
s Masarykovým přáním odlišit rezidenci prezidenta
republiky od sídla habsburských císařů, jejichž hlavní
připomínkou na Pražském hradě byla právě brána
císaře Matyáše. Brána měla být opatřena ve spodní
části dveřmi s československými státními znaky,
nad nimi měla být římsa s malým státním znakem
a zbývající část oblouku brány měla být uzavřena
mříží. Po Plečnikově zásahu by byl slavnostní vstup
do Hradu spojenému s habsburskou nadvládou zba-
ven praktické funkce a stal by se výlučně historickou
památkou. Zásah však překvapivě vyvolal ohromný
odpor pražské veřejnosti, kterému se architekt jen
nerad podřídil, upustil od něj až v roce 1930.
Již roku 1919 byl byt prezidenta plánován do vý-
chodní části jižního křídla Hradu. V létě 1920 byl Jan
Kotěra pověřen vypracováním plánů a do roka jich
vypracoval celkem 39, takže by bylo možné přestavbu
zahájit. Kotěrově návrhu však chyběla nadčasová
dimenze, Masaryk s ním proto spolupráci na konci
léta 1921 ukončil a pověřil tímto úkolem Plečnika.
Téma prezidentského sídla bylo v letech 1920 -1921
zjevně tématem hovorů T. G. Masaryka s jeho dcerou
Alicí, která zastupovala nemocnou matku v roli první
dámy nového státu. Z dochované korespondence
vyplývá, že Masaryk a jeho dcera Alice si uvědo-
movali symbolický význam prezidentské rezidence
a jejích jednotlivých částí. V jižním traktu měla být ve
druhém patře soukromá rezidence lidí, „kteřípracují
na utváření dneška; obratem dneška, vtěleným do hradních
%dí‘. O patro níž měly prostory sloužit k reprezen-
tačním účelům „všem pracujícím lidem“. V severním
traktu se měl Španělský sál stát „shromaždištěm lidu“.
Zcela v souladu s touto koncepcí byl Plečnikův sál
z let 1927 - 1930, který měl být v původní koncepci
otevřený na všech stranách.
Prezidentský byt začal Plečnik navrhovat na pod-
zim roku 1921. Vstup do jeho prostor Plečnik nijak
nemonumentalizoval, ale vrata vjezdu ze 3. nádvoří
zakončil v roce 1924 pozlacenou plastikou ženské
hlavy s hvězdou nad čelem. Obdobným způsobem
pojal v roce 1925 Plečnik i branku do alpinia v jižní
zahradě. Hlavy na vrcholu oblouku byly známým atri-
butem etruských městských bran, kde měly ochran-
nou funkci. Plečnik tímto nenápadným způsobem
naznačil mýtický rozměr prezidentského bytu.
Ve druhém patře, na průsečíku jižního křídla
s příčným traktem, Plečnik v letech 1923 — 1924 zbu-
doval monumentální vestibul, z něhož se vstupuje do
soukromých prostor prezidenta. Místnost je známá
jako „Impluvium“, což byla v antickém římském
domě nádrž pro dešťovou vodu, Plečnikův vestibul
je totiž interpretován jako evokace pompejského
domu. V římském domě však bylo impluvium vždy
pravoúhlé, stejně jako compluvium, světlík umístěný
nad ním. Kupole s okulem je charakteristickým
prvkem sakrální architektury známým především
z římského Pantheonu. Jako výpůjčka ze sakrální
architektury se tento motiv objevuje i v římských
v císařských palácích. Vestibul kruhového půdorysu
s kupolí otevřenou k nebesům okulem, zdůrazňoval
zcela výjimečný statut císaře.
Rotundy s kupolemi byly už v roce 1775 objeve-
ny v Domitianově paláci na Palatinu. První doklad
vestibulu pojatého jako rotunda známe z Hadria-
novy vily v Tivoli, odkud císař od počátku roku
134 spravoval říši římskou. Vlastní císařský palác je
známý jako Piazza d’Oro a v Plečnikově době byla
jeho koncepce velmi dobře známa. Do palácového
komplexu se vstupovalo vestibulem kruhového pů-
dorysu s okulem, za nímž byl rozlehlý peristyl. V jeho
ose, naproti vstupní rotundě stál vestibul budovy cí-
sařského paláce. Jednalo se o monumentální rotundu
o průměru 17,40 metrů, jejíž stěny byly nahrazeny
sloupy a pilíři, takže byla podobně jako Plečnikův
vestibul vizuálně propojena s okolním prostorem. Na
vrcholu kupole v Piazza d’Oro byl okulus. Kupole
vestibulu byla zjevným citátem Pantheonu, protože
prostora měla stejné proporce — kupole tvořila polo-
vinu celkové výšky sálu. Rotunda s kupolí a okulem
ostatně tvořila i vestibul Diocletianova paláce ve
Splitu, který byl nej Zachovalejším a nejlépe prozko-
umaným palácem antických římských císařů. Nešlo
tu jenom o tektoniku, ale také o symbolické formy.
Plečnikův tvůrčí přístup k antické architektonické
tradici se týkal nejen slovníku a skladby antického
architektonického jazyka, ale také jeho ideového
poselství. Plečnikovy inovace nikdy nešly proti duchu
antické architektonické tradice. Jestliže v hradních
pracích opakovaně evokoval antický císařský palác,
byla to nepochybně součást jeho aktualizace tohoto
antického stavebního typu.
73
né části prezidentské rezidence na Pražském hradě
velice záleželo. To byl hlavní důvod, proč v listopadu
1920 navrhuje Matyášovu bránu, umístěnou v ose ná-
dvoří, zcela uzavřít. Bylo by to navíc zcela v souladu
s Masarykovým přáním odlišit rezidenci prezidenta
republiky od sídla habsburských císařů, jejichž hlavní
připomínkou na Pražském hradě byla právě brána
císaře Matyáše. Brána měla být opatřena ve spodní
části dveřmi s československými státními znaky,
nad nimi měla být římsa s malým státním znakem
a zbývající část oblouku brány měla být uzavřena
mříží. Po Plečnikově zásahu by byl slavnostní vstup
do Hradu spojenému s habsburskou nadvládou zba-
ven praktické funkce a stal by se výlučně historickou
památkou. Zásah však překvapivě vyvolal ohromný
odpor pražské veřejnosti, kterému se architekt jen
nerad podřídil, upustil od něj až v roce 1930.
Již roku 1919 byl byt prezidenta plánován do vý-
chodní části jižního křídla Hradu. V létě 1920 byl Jan
Kotěra pověřen vypracováním plánů a do roka jich
vypracoval celkem 39, takže by bylo možné přestavbu
zahájit. Kotěrově návrhu však chyběla nadčasová
dimenze, Masaryk s ním proto spolupráci na konci
léta 1921 ukončil a pověřil tímto úkolem Plečnika.
Téma prezidentského sídla bylo v letech 1920 -1921
zjevně tématem hovorů T. G. Masaryka s jeho dcerou
Alicí, která zastupovala nemocnou matku v roli první
dámy nového státu. Z dochované korespondence
vyplývá, že Masaryk a jeho dcera Alice si uvědo-
movali symbolický význam prezidentské rezidence
a jejích jednotlivých částí. V jižním traktu měla být ve
druhém patře soukromá rezidence lidí, „kteřípracují
na utváření dneška; obratem dneška, vtěleným do hradních
%dí‘. O patro níž měly prostory sloužit k reprezen-
tačním účelům „všem pracujícím lidem“. V severním
traktu se měl Španělský sál stát „shromaždištěm lidu“.
Zcela v souladu s touto koncepcí byl Plečnikův sál
z let 1927 - 1930, který měl být v původní koncepci
otevřený na všech stranách.
Prezidentský byt začal Plečnik navrhovat na pod-
zim roku 1921. Vstup do jeho prostor Plečnik nijak
nemonumentalizoval, ale vrata vjezdu ze 3. nádvoří
zakončil v roce 1924 pozlacenou plastikou ženské
hlavy s hvězdou nad čelem. Obdobným způsobem
pojal v roce 1925 Plečnik i branku do alpinia v jižní
zahradě. Hlavy na vrcholu oblouku byly známým atri-
butem etruských městských bran, kde měly ochran-
nou funkci. Plečnik tímto nenápadným způsobem
naznačil mýtický rozměr prezidentského bytu.
Ve druhém patře, na průsečíku jižního křídla
s příčným traktem, Plečnik v letech 1923 — 1924 zbu-
doval monumentální vestibul, z něhož se vstupuje do
soukromých prostor prezidenta. Místnost je známá
jako „Impluvium“, což byla v antickém římském
domě nádrž pro dešťovou vodu, Plečnikův vestibul
je totiž interpretován jako evokace pompejského
domu. V římském domě však bylo impluvium vždy
pravoúhlé, stejně jako compluvium, světlík umístěný
nad ním. Kupole s okulem je charakteristickým
prvkem sakrální architektury známým především
z římského Pantheonu. Jako výpůjčka ze sakrální
architektury se tento motiv objevuje i v římských
v císařských palácích. Vestibul kruhového půdorysu
s kupolí otevřenou k nebesům okulem, zdůrazňoval
zcela výjimečný statut císaře.
Rotundy s kupolemi byly už v roce 1775 objeve-
ny v Domitianově paláci na Palatinu. První doklad
vestibulu pojatého jako rotunda známe z Hadria-
novy vily v Tivoli, odkud císař od počátku roku
134 spravoval říši římskou. Vlastní císařský palác je
známý jako Piazza d’Oro a v Plečnikově době byla
jeho koncepce velmi dobře známa. Do palácového
komplexu se vstupovalo vestibulem kruhového pů-
dorysu s okulem, za nímž byl rozlehlý peristyl. V jeho
ose, naproti vstupní rotundě stál vestibul budovy cí-
sařského paláce. Jednalo se o monumentální rotundu
o průměru 17,40 metrů, jejíž stěny byly nahrazeny
sloupy a pilíři, takže byla podobně jako Plečnikův
vestibul vizuálně propojena s okolním prostorem. Na
vrcholu kupole v Piazza d’Oro byl okulus. Kupole
vestibulu byla zjevným citátem Pantheonu, protože
prostora měla stejné proporce — kupole tvořila polo-
vinu celkové výšky sálu. Rotunda s kupolí a okulem
ostatně tvořila i vestibul Diocletianova paláce ve
Splitu, který byl nej Zachovalejším a nejlépe prozko-
umaným palácem antických římských císařů. Nešlo
tu jenom o tektoniku, ale také o symbolické formy.
Plečnikův tvůrčí přístup k antické architektonické
tradici se týkal nejen slovníku a skladby antického
architektonického jazyka, ale také jeho ideového
poselství. Plečnikovy inovace nikdy nešly proti duchu
antické architektonické tradice. Jestliže v hradních
pracích opakovaně evokoval antický císařský palác,
byla to nepochybně součást jeho aktualizace tohoto
antického stavebního typu.
73