Birnbaum, Vojtěch: Románská renesance koncem středověku (Praha, 1924)

]LJ)ředmět, jímž se zabývá tato práce, jest v dějinách umění porn
-1L hou episodou ; přes to zaslouží si větší pozornosti, než na
jakou mají obyčejně nárok takovéto prchavé, časově omezené zjevy,
poněvadž má pro svou dobu důležitý význam symptomatický.
Je totiž jisto, že hlavní, stěžejné zjevy v dějinách umění nám
zpravidla nepodávají správného obrazu o tvůrčím procesu, který
jim předcházel. Jejich hotovost, uzavřenost, vykrystalisovanostpm
sobí, že dění, které vedlo k jejich utvoření, se nám jeví obyčejně
právě tak přímočaře prosté a samozřejmé, jako konečná forma sama-
A přece tento dojem není správný. Čím jasnější, průhlednější vý-
sledek, tím spletitější, složitější často předchozí vývoj. Stačí snad
poukázati na řecké umění a jeho předhistorii, z níž se vybavuje tím
více otázek, čím hlouběji do ní vniká vědecké badání. A v tom
jest právě význam takových episod, jako ta, jíž věnována přítomná
práce, že nám dovolují přímý pohled do tvůrčího procesu, do jeho
kypění a varu, že nám též pomáhají odhaliti jeho psychologické
předpoklady, ty různé dobové snahy a sklony, které naň působily.
Že nám zkrátka umožňují popatření do historického pozadí, před
něž se jinak konečná forma staví jako zastírající kulisa.
Ještě jiného přirovnání bych tu užil. Plastičnost čistě fysického
vidění jest podmíněna, jak známo, tím, že se díváme na každý
předmět dvěma očima, to jest, opět čistě fysicky, se dvou hledisk.
Ale nejinak jest tomu i při nazírání psychickém. I zde předmět
získává na určitosti a konkrétnosti, můžemedi jej pozorovati s více
stanovisk. A takováto stanoviska, kromě konečného bodu, k němuž
posléze dospěl určitý vývoj, nám zjednávají právě takové episody,
rozložené, abych tak řekl, po stranách tohoto vývoje.