rysejší prací je návrh na zásadní rekonstrukci
Moskvy (dnes jsou mimochodem některé myšlenky
z tohoto návrhu realizovány). Práce sovětských
konstruktivistů (Miljutina, Mělnikova, bratří Ves-
ninů, Ginzburga a jiných) a jejich zahraničních
kolegů slibuje velkolepé přebudování sovětských
měst a vesnic v nejmodernější architektonické
útvary na světě. Žel, tento vzlet trvá velmi
krátkou dobu a většina velkolepých plánů zůstává
na papíře. Soustavný boj konzervativců proti
moderně ve výtvarném umění a architektuře
přerušuje kolem poloviny 30. let tvorbu konstruk-
tivistů. Zahraniční avantgardní architekti opouš-
tějí Sovětský svaz.
Ještě roku 1925 bylo z Leninovy iniciativy for-
mulováno usnesení O politice strany v oblasti
literatury, kde bylo zdůrazněno, že strana se musí
vyslovit pro svobodné soutěžení mezi různými
skupinami a směry a že nelze připustit, aby vedení
strany povolilo legální monopol v literatuře
a ve vydavatelství skupině nebo kterékoli lite-
rární organizaci. Po několika letech už nebyl, jak
známo, tento dokument respektován. Místo svo-
bodného soutěžení nastalo faktické uplatňování
monopolu představitelů RAPPu, ACHRRu a ostat-
ních uměleckých organizací, vytlačování avant-
gardních umělců z funkcí i výstav, místo výmě-
ny názorů bylo uplatňováno očerňování umělců.
Už roku 1927 bylo zorganizováno pálení dekora-
tivních pláten Filonovovy školy z Paláce tisku
v Leningradě. Subjektivistické označení ,,Bur-
žoazní formalismus" se začalo ve třicátých
letech uplatňovat vůči avantgardě 20. let vcelku
i vůči jednotlivým umělcům. Skutečnost byla
taková, že četní realisté, kteří od 30. let začali
vystupovat jako jediní ,,právo věrní" sovětští
umělci, se po Říjnové revoluci nezapojili do budo-
vání mladé sovětské kultury. Zprávy o tom jsou
uvedeny v knize Karla Teiga AudfMm
(Praha 1927), v Erenburgových vzpomínkách
Lidé, roňy, živoř a pronikly i do historických mono-
grafií P. Lebeděva a R. Kaufmann.
Zde se začíná rýsovat v plné síle otázka dvojího,
odlišného významu Října pro světovou uměleckou
avantgardu, tj. významu společenské revoluce
a významu sovětského umění. Dokud bylo, zvláště
za Leninova života a za komisařství A. Luna-
čarského, zajištěno svobodné soutěžení umělec-
kých názorů, individualit a skupin, byla pro svě-
tovou avantgardu kultura v SSSR stejně přitažlivá

jako samotná Říjnová revoluce. Čím více se však
stanovisko konzervativních uměleckých kruhů
stávalo linií v kulturní politice Sovětského svazu,
tím ostřeji se začali avantgardní umělci distancovat
od oficiálního sovětského umění. Jak jsem se už
zmínil, u drtivé většiny těchto umělců to však
neznamenalo ochladnutí k Sovětskému svazu jako
opoře mezinárodního komunismu, antifašismu,
míru. V tom byli zajedno představitelé zahraniční
i sovětské avantgardy. Není totiž možné ztrácet
ze zřetele internacionalismus mezinárodní umě-
lecké avantgardy. Internacionální jednota avant-
gardních umělců má své počátky už v době před
Říjnovou revolucí. Do předrevolučního Ruska
zasáhly velmi plodně moderní evropské směry,
zvláště fauvismus, expresionismus, kubismus
a futurismus. Na druhé straně ruští umělci zasaho-
vali velmi intenzívně do formování avantgardního
umění ve všech hlavních světových centrech.
V Paříži se stal jednou z ústředních postav impre-
sário a teoretik 8. Ďagilev. Žili zde a tvořili Lario-
nov, Gončarovová, Benois, Chagall, Zadkin, 8te-
renberg, Archipenko a další. V Mnichově se po-
díleli na počátcích avantgardního umění Kam
dinskij, Javlenskij. Verjovkinová, v Berlíně proslul
Grigorjev atd.
Ocitli-li se někteří z ruských avantgardních
umělců na začátku 20. let v emigraci, nebylo to
většinou z politických důvodů, ale proto, že kon-
zervativní výtvarné kruhy vytvářely stále ne-
příznivější podmínky pro rozvoj moderních směrů.
Poněkud jiné to bylo v literatuře a poezii. V lite-
rárních kruzích ruské emigrace se skutečně vy-
tvářela, aspoň v prvních letech po revoluci, dosti
silná protisovětská atmosféra.
Emigranti-výtvarníci se naopak zapojili do
prostředí avantgardy, s nímž byli niterně spojeni
už před revolucí. Tak Kandinskij se roku 1922
ocitl v Bauhausu ve Výmaru, kde pokračoval
ve svých syntetických rešerších, jimiž se zabýval
v Moskvě a Leningradě. V Bauhausu také vydal
svou teoretickou práci FňřcAe
(1926). V roce 1932 převádí s Miesem van der Rohe
a J. Albersem Bauhaus do Berlína a záhy nato,
v roce 1933, kdy dochází k brutálnímu zrušení
Bauhausu fašisty, prchá Kandinskij před Hitlerem
do Paříže. V Německu také dleli zcela oficiálně
například dva další představitelé sovětské vý-
tvarné avantgardy, Lisickij a Malevič, a rovněž
oni, podobně jako Kandinskij, se zapojili do čin-

153