mu, к němuž se víže více jen zevní forma kostelíků,
nýbrž ke stol. 17. a mně nelze jinak než předpoklá-
dat! i pro tuto periodu přímý a velký kontakt těch-
to slovenských končin s Čechami a Moravou. Ne-
boť jak jinak nápadnou shodu tu ve všem odbor-
ném tvoření vysvětliti, než shodou duševní, z níž
se během několika století národní naše ornamentika
vyvinula? Přicházeli sem asi znovu vystěhovalci,
sílili stávající obce a jejích uměleckou zásobu forem,
a splynutí bylo tím snažší, protože v dobu tu ná-
rodní ornamentika, nikoli jen lidová, byla ve všech
zemích Čechoslovany obydlených jednaká. Po-
drobná další studia teprve vynesou tu konečný
úsudek.“
V následujúcích letech se Jan Koula už nedostal
к dalším studiím pro své velké architektonicko-
urbanistické práce, které ho plně zaměstnávaly,
a není mi známo, že by byl někdo navázal na tuto
jeho práci. Na ornamentiku však v této době ne-
zapomínal, když pracoval na svém díle České,
moravské a slovenské majoliky, v němž chtěl před-
vést velkými akvarelovými obrazy nej výraznější
příklady naší majoliky. Rozvržené dílo sice v obra-
zech dokončil, své poznámky však už nezpracoval.
Asi polovina tabulek byla vytištěna litograficky,
ale v barvách málo věrně. První světová válka
přerušila jeho práci a po válce zemřel r. 1919.
К posmrtnému vydání díla, žel, nedošlo. Koulovo
zpracování bylo označeno jako jen výtvarné, umě-
lecké, ale ne vědecky autentické. Předměty (talíře,
mísy, džbánky a džbány) byly na tabulkách sesta-
veny jako malířská zátiší s velkým vkusem a nama-
lovány přesně virtuosní akvarelovou technikou.
To však neodpovídá dnešním vědeckým požadav-
kům naprosté věcnosti a fotografické přesnosti,
ale svědčí to o neobyčejné lásce a obdivu Jana
Kouly к projevům lidového umění, lidové ornamen-
tiky.
Souběžně s Janem Koulou, snad o něco později,
začal se zabývat lidovým uměním na Valašsku
a s ním sousedícím Slovenskem mladší Dušan Jur-
kovič. Oba umělce upoutal slovácko-slovenský
kroj, výšivky, lidový ornament, lidové stavby
dřevěné i hliněné. Ze Vzpomínky Dušana Jurkoviče,
uveřejněné v Českém Lidu, se dovídáme, že ho
Jan Koula vybídl, aby šel do Čičman proměřit
známou budovu gazdovstva, mimořádný projev
lidové architektury dřevěné, bohatě ornamentova-
né, která pak byla postavena přesně podle Jurkovi-
čova zaměření na Národopisné výstavě v Praze

r. 1895. Jurkovič vzpomíná na svou cestu v zimě ve
sněhu do Čičman a na obtíže, s nimiž se tam setkal.
Snažil jsem se dopátrat, do jaké míry se rozvinula
spolupráce Jana Kouly s Dušanem Jurko vičem, ale
nenalezl jsem žádnou korespondenci anebo nějaké
vzpomínky. Oba, Dušan Jurkovič i Jan Koula,
nerozlišovali nijak výrazně příklady z Jižní Moravy
(Slovácká), Valašska a Slovenska, tehdy uherské-
ho. Všechno jim byly projevy jednoho slovanského
kmene. To je zřejmé z Jurkovičova jedinečného a
vzácně dokumentárního díla Práce lidu našeho,
které vydal u vídeňského nakladatele Antona
Schrolla. Ani Jan Koula nevidí zásadních, podstat-
ných odlišností, ale jediný proud vývoje lidového
umění českého a slovenského, ovšem s jeho mno-
hými a Často velmi charakteristickými lokálními
národními odlišnostmi. A proto titul jeho nedokon-
čeného díla České, moravské a slovenské majoliky -
a to ještě před rokem 1918!
Ve své studii Příspěvek к poznání ,,husitských“
kostelíků na Slovensku píše Jan Koula: ,,Byl jsem
přijat jako vždy a všude s otevřenou náručí.“ To
svědčí o tom, že mu Slovensko opravdu přirostlo
к srdci vším. Žel, nedostal se pro své příliš široké
zájmy к tomu, aby byl některý ze svých zájmů
ještě více prohloubil. Soustředil se na kroj a na
vše, co s tím souvisí, a podal významný příspěvek
v tomto směru, který můžeme považovat za základ-
ní kámen. Upoutalo ho roubené stavitelství kon-
struktivně i architektonicky a konečne to byla
slovenská majolika, jemu tak drahá a blízká. Po
jeho čtyřicátém roku ho příliš absorbovaly, kromě
jeho práce pedagogické, jeho náročné práce velké
architektury, jako most Svatopluka Čecha, rad-
nice v Plzni, Letenský průkop, soutěžně návrhy na
Staroměstskou radnici aj. tak, že se už na Sloven-
sko nedostal ani jednou.
Nakonec bych chtěl odpovědět na otázku: Čím
přitahovalo Slovensko Jana Koulu? Co tam hledal
a co tam objevil? Slovenská příroda Koulovi uča-
rovala. Je to patrné z tužkových i akvarelových
záznamů v jeho náčrtnících i na samostatných
obrazech. Čteme tam připsaná jména: Bzovík,
Revište, Ilava, Stiavnica, Prenčov (u faráře Kmetě),
Choč, Poprad, Tatry aj. A vedle toho četné a vzác-
né krojové studie: Detvan, Kata Rafael, Adamco-
vá z Malé Lehoty, žena v hazuce, sedící žena se
sepjatýma rukama, děvče ze Zemanského Pod-
hradí, žena od Trenčína, žena z Rajce, děvče z Bře-
zové, děvce oděné opleckemz Bošáce a mnohé jiné.

229