Ars: časopis Ústavu Dejín Umenia Slovenskej Akadémie Vied — 1984

Page: 52
DOI article: DOI Page: Citation link: 
https://digi.ub.uni-heidelberg.de/diglit/ars1984/0164
License: Free access  - all rights reserved Use / Order
0.5
1 cm
facsimile
52


17. Julián Filo: Krásné odpoludnie, kresba ceruzou,

1981. Foto L. Sternmüller.


18. Jozef Jankovič: Projekt, lavírovaná kresba perom
tušom, 1978. Foto I. Hoffman.

člověka nie je však ojedinělá. V súvislosti s ob-
noveným záujmom o samotný obraz člověka
v umění okolo polovice šesťdesiatych rokov
střetneme sa s ňou u viacerých umelcov, no
v kresbe predovšetkým u Ferdinanda Hložníka
alebo Jozefa Jankoviča. U Ferdinanda Hložníka
už v Dráme (1959), tejto symbióze ničivých sil
člověčenstva v podobě atómovej hrozby. Za
pozadie kresby sa kladů otázky o zmysle bytia
člověka. Pády a Cintoríny (1964—1965) na roz-
diel od výsostné protivojnového hložníkovského
pátosu broj a teraz proti strate ïudskosti a sve-
domia. Člověk tu vystupuje navonok z híbky
svojej subjektivity. Figurálně torzá, vytiahnuté
až k linii horizontu, například v Okně (1970), sa
zachvievajú v mene bytia člověka.
Hložníkova výpověď nenesie stopy Paštéko-
vej úsmevnosti a ironie, je vo svojom dósledku
vážnéjšia a varovnejšia, přitom však obaja sa
vyjadrujú v jednom jazyku — chápania zmyslu
člověka v híbke jeho 1’udského bytia. No nekladú
si vlastně podobné otázky i Andrej Rudavský
vo svojich zvoničkách, alebo Julián Filo vo svo-
jich spoločenských príhovoroch muža a ženy?
A nekladie si ich s takou naliehavosťou a vědo-
mím závažnosti i Jozef Jankovič? Isteže, sú tu
sémantické súvisy s Milanom Paštékom a inými.
loading ...