Ars: časopis Ústavu Dejín Umenia Slovenskej Akadémie Vied — 5.1971

Page: 226
DOI article: DOI Page: Citation link: 
https://digi.ub.uni-heidelberg.de/diglit/ars1971/0232
License: Free access  - all rights reserved Use / Order
0.5
1 cm
facsimile
i к vysvětlení otázky předhistorického šití. A pře-
devším odhaluje, i sám jsa překvapen, „podivu-
hodnou shodu s antikou, zejména při srovnání
s oděvem, jaký vidíme na plastikách řeckých
z poslední doby archaismu a z počátku výkvětu
řeckého umění“. Nejsou to vrclmí vlněná roucha,
na kterých by se dalo vrapování provést jen velmi
nesnadno, ale spodní roucha konopná nebo lněná,
která se perou často. „Po praní nutno oděv do
slušného stavu přivést, jak se to děje nyní válením
(madlováním) a žehlením. To se stalo i v archaické
době řecké i na Slovensku složením do úzkých
řas.“ — „Jakým způsobem se to provedlo u Řeků
ovšem, nevíme, ale máme-li na mysli vlastnosti
vrapování slovenského, jeho zjev, pružnost a ply-
nulost na prvém místě, můžeme se domnívat
snadno, že tam i tu týž výsledek stejnou a touž
technikou mohl být pořízen.“ Vysvětlení, které
naše slovenské vrapování podává, evropský západ
podati nemohl. Tam nikde se nezachoval v lidu
ten starý zvyk či starobylá zručnost, až snad někde
na odlehlém venkově vlašském, v okolí Pisy.
Jan Koula polemisuje s některými publikacemi
o řeckém umění, kde se toto vrapování na řeckých
sochách vysvětluje jen „nedostatečnou zručností
umělců“! Poukazuje na vrapovaný chiton Diany
z pařížského Louvru nebo na sochu raněné Ama-
zonky, kde se asi chtěla „vrapovaným chitonem
drsných, na tradici lpících Dorů naznačit energie
těchto mužatek oproti měkkosti žen současných“.
Že slovenské vrapování, za mokra skládané a na
slunci sušené, je úpravou sahající snad až do
prehistorické doby, o tom přesvědčil Jan Koula,
jak píše, i cizí odborníky. „I umělcům našim se
věc zalíbila, např. J. V. Myslbek v několika pří-
padech takových látek na svých výtvorech použil
(karyatida v České spořitelně, alegorie hudby pro
foyer Národního divadla).“ Janu Koulovi „ovšem
nenapadá vyvozovati z toho nějakých závěrů,
které by přemrštěně Řeky a Slovany nějak sbližo-
vati měly“. „Způsob čištění a upravování prádla,
který dosud na Slovensku jako přežitek dob dáv-
ných se předržel, mohl být i po celé Evropě roz-
šířen.“
Snad jsem se rozepsal až příliš obšírně o této
nevelké studii, ale i sám její autor si ji velmi
cenil a považoval ji za svou základní národopisnou
práci, v níž jasně a přesvědčivě dokázal slovem
i obrazem, že je možné, ba nutné chápat národopis
jako živé spojení dnešku s minulostí, že technický, ,

konstruktivní princip může vysvětlit mnohé prob-
lémy, které nelze dovodit z historických zpráv.
Jeho výzkum na Slovensku mu byl velmi prospěš-
ný a poučný.
Pro své studium uměleckoprůmyslových před-
mětů v zámcích českých a moravských volil si
Jan Koula vždy takový prázdninový pobyt, aby
byl i s rodinou poblíž určitého zámku. Tak se
usadil v Hluboké, aby prostudoval poklady tohoto
zámku. A v zámeckých sbírkách objevil slavnou
Lehmannovu broušenou sklenici. Na Moravě byl
jeho průvodcem, rádcem a často společníkem na
fokloristických výletech a cestách Josef Klvaňa,
ředitel gymnasia v Uherském Hradišti, přirodopi-
sec a jeden z našich prvních národopisců. Klvaňa
upoutal zájem Jana Kouly na jižní Moravu, Mo-
ravské Slovácko, na jeho kroje i malované stavby
hliněné, bohatě ornamentované. Jan Koula napsal
o nich studii Malby domků na nejjižnější Mo-
ravě.
Roku 1889, tedy dva roky po jeho cestě na výsta-
vu do Turčianského Martina, vyhledal Klvaňa
Janu Koulovi prázdninový byt „až na samé hranici
moravsko-uherské, asi 3 míle od Trenčína v Boj-
kovicích u Uherského Brodu“. Z Bojkovic „byly
velmi snadné výlety do Uher po dráze“, a toho
využíval Jan Koula „také s důstatek“. V tomto
„ryzím hornatém kraji s lidem slováckým ,strávil'
velmi poučné prázdniny“, jak napsal svému přitek
prof. Josefu Fantovi. V dopise Josefu Šímovi
z 12. 8. 1889 píše: „Byl jsem v krajině pod Šťávnicí
na nejjižnějších svazích Karpat vnitrouherských,
kde není železnic a jen vozem po kostrbatých
cestách se ku předu může. Bez výborně obeznáme-
ného pana faráře Knietě, jenž mi byl průvodčím,
nebyl bych moh z místa.“
Slovensko uherské (jak se tehdy říkalo na rozdíl
od Slovenska moravského čili Slovácká) Jana
Koulu mocně přitahovalo svou starobylostí, civi-
lisací téměř neporušenou. Podnikal tam časté
prázdninové zájezdy, jichž, jak udává ve svých
pamětech, bylo 15 — 20. Takto poznal Slovensko,
kraj, lid i stavební památky, že mohl být Aloisů
Jiráskovi na jeho první cestě na Slovensko společ-
níkem a průvodcem, když tam tehdy putoval za
Bratrstvem. V dopise Josefu Šímovi z 29. 10. 1896
o tom píše: „O prázdninách podnikli jsme s Klvaňou
a Jiráskem pěkný výlet do Uher na výstavu, pro
mne ale zvláště zajímavý, do Tisovca, к němuž
ústí údolí své doby Husity obývané. Zde nalezl

226
loading ...