tam opírá o nález portálu a okna v prvém poli
jižního průčelí lodi, na něž jsme přišli při posledních
opravách, a staví na nich nejenom teorii o původní
basilikální koncepci, která by případně mohla být
přijatelná (přesto, že neodpovídá situaci uvnitř
kostela u triumfálního oblouku), ale hlavně teorii
o její změně na halu stupňovitého průřezu. Tento
druhý úsudek však neopírá o žádný konkrétní
nález na stavbě, nýbrž automaticky sem přenáší
lorostorový typ, který se značně později, až za
krále Ludvíka, uplatnil ve Spišské Nové Vsi a
v souvislosti s ním v lodi levočského farního kos-
tela. Tento metodicky neúnosný postup svedl
autora к tomu, že z minoritské stavby v Levoči
učinil východisko tohoto zvláštního prostorového
typu pro celé východní Slovensko, a také, že ji
zařadil do okruhu stavební kultury rakouské.
Tomu ovšem neodpovídá stavba ani slohovým
charakterem svých tektonických článků. Protože
tomu tak nebylo, je přebytečný také celý pasus,
který hovoří o vývoji stupňovité haly, počínajíc
Lilienfeldem. Autor, který vystudoval na Moravě,
zná Podunají lépe než poměry slezské a, jak je
patrné také z ostatních částí práce, zejména tam,
kde píše o vztazích mezi Jihlavou, Tišnovem a
Lilienf Jdem, působení Podunají (a zejména Lilien-
feldu) značně přeceňuje. To však nemá znamenat,
že se dopouští vážných chyb; jeho úsudky, i když
se opírají o materiál poznaný nikoli v potřebné
úplnosti, jsou zralé.
Z toho důvodu bych také posunul o dvacet let
nazpět některá Burešova datování, týkající se
bratislavské kaple sv. Jana a obou gotických věží;
v případě svatojanské kaple se výsledky slohového
rozboru příliš rozcházejí se zprávou z r. 1361.
Pomohl by tu zajisté i výklad erbu na svorníku
v dolní kapli. Ovšem i v tomto ohledu se jeví
značná nesnáz, která tkví v nekritičnosti odborné
literatury rakouské, datování kaplí a dvoulodí
rakouských kostelů v Imbachu a v Důrrensteinu
opravdu nelze přijmout, a Sedlmayerův odkaz na
přímé souvislosti s dvoulodím v Toulouse je prostě
ukvapený — potvrzuje se to znovu, když nyní
u nás pracujeme intensivně na vývoji jihofran-
couzské gotiky a hledáme její vztahy i paralelitu
s vývojem gotiky české.
Správný je Burešův postřeh, pokud jde o pří-
porové systémy františkánů v Bratislavě; i pro
ně lze však v oblasti francké nalézt předlohy.
Ovšem předpoklad, že si jěště kolem r. 1270

v Bratislavě stavěli františkáni pouhé sálové jedno-
loclí bez presbyteria, nebude správný, na to gotická
doba už tehdy příliš pokročila; přesto, že osa
kostela je zlomená, je loď к presbyteriu v docela
normálních proporcích, takže obě ty části jistě
geneticky souvisely. U dominikánů v Banské
Stiavnici zůstala nedořešena otázka původního
účelu kostela, když autor nepřipouští, že tam do-
minikáni seděli od počátku.
Tolik bych připomenul к výkladu památkového
materiálu, který byl podkladem Burešovy práce.
Nakonec se vraťme к základní problematice men-
dikantské, jak byla již naznačena.
1. Pokud jde o slohovou kvalitu mendikantské
architektury na Slovensku na konci 13. a ve 14.
stol., je výsledek Burešovy práce asi tento:
Pomineme-li kostel v Banské Stiavnici, zůstane
nej starší známou mendikantskou stavbou na Slo-
vensku chór františkánského kostela v Bratislavě.
Je to stavba, jejíž ornamentika stojí pod cister-
ciáckým vlivem (str. 98), ale vyčleňuje se z „kla-
sického“ stupně architektury cisterciáků (str. 101)
systém přípory; souvisí nějak s mendikantskou
architekturou rakouskou (Wels po 1300, Friesach)
a otvírá typ přípory s podložkami, obecně potom
známý od třetiny 14. stol. (sv. Jakub v Kutné
Hoře, str. 102). S tím možno souhlasit, avšak vznik
nového typu přípory je tu podán jako abstraktní
proces spekulativně, nikoliv jako historický vývoj.
Dominikánský kostel v Košicích. Protože se
tam objevují na příporách, profilovaných rakou-
ský, baldachýny, souvisí se stavbou chóru vídeň-
ského dómu, a tím se zařazuje do okruhu působení
řezenské katedrály (str. 116—117); figurální obsah
hlavic však směřuje к Tišnovu а к Jihlavě (str.
117).
Minoritský kostel v Levoči. Odpadnou-li sou-
vislosti, které vycházejí z předpokladu, že šlo
o stupňovitou halu, zůstává pro srovnání pouze
sloh nástěnného členění presbyteria. Přípory se
srovnávají s rakouským kostelem v Marcheggu
(který patří do okruhu řezenské katedrály) ; tvar
ostruhových konsol souvisí prý bezpečně s Důrn-
steinem (ovšem za problematického předpokladu,
že tento kostel je ještě z 13. století), a tím s rakou-
ským uměním doby kolem r. 1300. Tvar pilířové
hlavice v basilikální lodi uvažovat nelze, protože
vznikl až kolem r. 1380; hladké zabíhání žeber ve
východních částech kláštera je až ze čtvrtiny 14.
století.

254