DOI Heft:
Nr. 1
DOI Artikel:Bažant, Jan: Nation and art: from Miroslav Tyrš to Max Dvořák, and back
DOI Seite / Zitierlink: https://doi.org/10.11588/diglit.31179#0027
„úpadku" v barokní éře, ale dodává, že ho nezajímají
tyto „úpadkové rysy", ale obecné zákonitosti vývoje
dějin umění, které postuluje jako konečný cíl dějin
umění. Odmítá „úpadkové rysy" interpretovat jako
výraz doby, národa či společenské třídy, ale chápe je
jako důsledek samovývoje výtvarných forem.
V roce 1914, po vypuknutí I. světové války,
Wölfdin svůj postoj radikalizuje. Zatímco v
ještě najdeme doklady historizujících vý-
kladů, které byly typické pro 19. století, v
py/wfú úýh? které publikoval uprostřed války,
je historický kontext irelevantní. Podle Wolfhina je
umění na mimo-umělecké sféře zcela nezávislé, mezi
národem a uměním neexistují žádné vazby. Dějiny
umění chápané jako sled formálních změn se obej-
dou nejen beze jmen umělců, ale i beze jmen národů.
Nebylo jistě náhodou, že okolo roku 1900 se těmito
úvahami obíral nejen Heinrich Wölffhn v mno-
honárodnostním Švýcarsku, ale také Alois Riegl
v habsburské monarchii, která brzy kvůli etnickým
konfliktům zmizela z mapy Evropy. Wölffhn i Riegl
neignorovali národ a národní identitu v umělecké
tvorbě. Německost německého umění je oba velice
zajímala, ale snažili se tyto problémy důsledně řešit
v celoevropském měřítku.
V letech 1918 — 1920 Rieglův žák, Max Dvořák,
proslovil ve Vídni sérii přednášek o barokním umění,
v nichž se vrátil k tématu, kterým se jeho učitel obíral
před dvaceti lety. Bezprostředně po válce, která tak
tragicky evropské národy rozdělila, se Dvořák slovu
„národ" vyhýbá a když je použije, odkazuje obecně
na „západní národy" nebo „evropské lidstvo". Podle
Dvořáka motorem uměleckého cítění není národ, ale
idea, od níž je všechno odvozeno, která vše určuje
a dříve nebo později překoná všechny národní, kon-
fesijní či společenské bariéry. Dvořákova argumen-
tace je velice precizní a důsledně se vyhýbá zjedno-
dušujícím soudům o „národních" rysech v umělecké
tvorbě. Nicméně v jeho pojetí dějin umění hraje
pojem národa klíčovou roli. Dvořák, podobně jako
jeho učitel Riegl, hledá kořeny uměleckého vývoje
ve specifičnosti národních kultur, jejichž vzájemným
ovlivňováním se mění evropské umělecké cítění
a výtvarný výraz.
Barokní umění podle Dvořáka vzniklo v důsledku
neustále se rozšiřující propasti mezi elitářskou kultu-
rou v Itálii a lidovou zbožností v záalpské Evropě.
V evropské renesanci bylo vzdělání, umění a vědění
pod italským vlivem, ale tato sofistikovaná kultura
neodpovídala duchovním potřebám německého ná-
roda, který byl strážcem „tradičních hodnot", které
se nakonec prosadily. „Tradiční hodnoty", které
Dvořák definuje jako „čistě duchovní idealismus",
křesťanskou nebo individuální „subjektivitu", se
podle něj objevují vůbec poprvé v německém výtvar-
ném umění kolem roku 1500. Od druhé čtvrtiny 16.
století potom „tradiční evropské hodnoty" ovlivnily
italské umění a výsledkem této syntézy bylo to, co
bylo později nazváno barokním uměním.
Historizující interpretace umění vždy odhalují
především duchovní svět autorů a jejich publika.
Nebyla to jistě náhoda, že dějiny umění mimo rámec
národních a společenských vazeb byly poprvé for-
mulovány ve střední Evropě, kde nacionalismus 19.
století také vyvrcholil. Vlastenecký historik Miroslav
Tyrš je přímým předchůdcem nejen Maxe Dvořáka,
ale i současných historiků umění. Návrat k tématu
národa po I. světové válce nijak nepřekvapil, protože
konflikty mezi evropskými národy ani v nej menším
nevyřešila. Názorně to ukázala II. světová válka
a následná studená válka, která rozdělila Evropu na
dvě poloviny.
Od dob Johanna Joachima Winckelmanna má
evropské bádání o umění silnou ideologickou dimen-
zi. „Železná opona" padla již před dvěma desítkami
let, ale dějiny umění publikované v jednotlivých
evropských zemích se stále navzájem vylučují, pro-
tože evropská paměť zůstává asymetrická. Každá
evropská práce o dějinách umění je alergickou reakcí
na její národní kontext, umělečtí historici buď pře-
jímají převládající národní předsudky, nebo se jim
vyhýbají, ale málo kdo se k nim důsledně staví če-
lem. Nacionalismus přestal být v Evropě všeobecně
atraktivní, ale národy zůstaly.
25
tyto „úpadkové rysy", ale obecné zákonitosti vývoje
dějin umění, které postuluje jako konečný cíl dějin
umění. Odmítá „úpadkové rysy" interpretovat jako
výraz doby, národa či společenské třídy, ale chápe je
jako důsledek samovývoje výtvarných forem.
V roce 1914, po vypuknutí I. světové války,
Wölfdin svůj postoj radikalizuje. Zatímco v
ještě najdeme doklady historizujících vý-
kladů, které byly typické pro 19. století, v
py/wfú úýh? které publikoval uprostřed války,
je historický kontext irelevantní. Podle Wolfhina je
umění na mimo-umělecké sféře zcela nezávislé, mezi
národem a uměním neexistují žádné vazby. Dějiny
umění chápané jako sled formálních změn se obej-
dou nejen beze jmen umělců, ale i beze jmen národů.
Nebylo jistě náhodou, že okolo roku 1900 se těmito
úvahami obíral nejen Heinrich Wölffhn v mno-
honárodnostním Švýcarsku, ale také Alois Riegl
v habsburské monarchii, která brzy kvůli etnickým
konfliktům zmizela z mapy Evropy. Wölffhn i Riegl
neignorovali národ a národní identitu v umělecké
tvorbě. Německost německého umění je oba velice
zajímala, ale snažili se tyto problémy důsledně řešit
v celoevropském měřítku.
V letech 1918 — 1920 Rieglův žák, Max Dvořák,
proslovil ve Vídni sérii přednášek o barokním umění,
v nichž se vrátil k tématu, kterým se jeho učitel obíral
před dvaceti lety. Bezprostředně po válce, která tak
tragicky evropské národy rozdělila, se Dvořák slovu
„národ" vyhýbá a když je použije, odkazuje obecně
na „západní národy" nebo „evropské lidstvo". Podle
Dvořáka motorem uměleckého cítění není národ, ale
idea, od níž je všechno odvozeno, která vše určuje
a dříve nebo později překoná všechny národní, kon-
fesijní či společenské bariéry. Dvořákova argumen-
tace je velice precizní a důsledně se vyhýbá zjedno-
dušujícím soudům o „národních" rysech v umělecké
tvorbě. Nicméně v jeho pojetí dějin umění hraje
pojem národa klíčovou roli. Dvořák, podobně jako
jeho učitel Riegl, hledá kořeny uměleckého vývoje
ve specifičnosti národních kultur, jejichž vzájemným
ovlivňováním se mění evropské umělecké cítění
a výtvarný výraz.
Barokní umění podle Dvořáka vzniklo v důsledku
neustále se rozšiřující propasti mezi elitářskou kultu-
rou v Itálii a lidovou zbožností v záalpské Evropě.
V evropské renesanci bylo vzdělání, umění a vědění
pod italským vlivem, ale tato sofistikovaná kultura
neodpovídala duchovním potřebám německého ná-
roda, který byl strážcem „tradičních hodnot", které
se nakonec prosadily. „Tradiční hodnoty", které
Dvořák definuje jako „čistě duchovní idealismus",
křesťanskou nebo individuální „subjektivitu", se
podle něj objevují vůbec poprvé v německém výtvar-
ném umění kolem roku 1500. Od druhé čtvrtiny 16.
století potom „tradiční evropské hodnoty" ovlivnily
italské umění a výsledkem této syntézy bylo to, co
bylo později nazváno barokním uměním.
Historizující interpretace umění vždy odhalují
především duchovní svět autorů a jejich publika.
Nebyla to jistě náhoda, že dějiny umění mimo rámec
národních a společenských vazeb byly poprvé for-
mulovány ve střední Evropě, kde nacionalismus 19.
století také vyvrcholil. Vlastenecký historik Miroslav
Tyrš je přímým předchůdcem nejen Maxe Dvořáka,
ale i současných historiků umění. Návrat k tématu
národa po I. světové válce nijak nepřekvapil, protože
konflikty mezi evropskými národy ani v nej menším
nevyřešila. Názorně to ukázala II. světová válka
a následná studená válka, která rozdělila Evropu na
dvě poloviny.
Od dob Johanna Joachima Winckelmanna má
evropské bádání o umění silnou ideologickou dimen-
zi. „Železná opona" padla již před dvěma desítkami
let, ale dějiny umění publikované v jednotlivých
evropských zemích se stále navzájem vylučují, pro-
tože evropská paměť zůstává asymetrická. Každá
evropská práce o dějinách umění je alergickou reakcí
na její národní kontext, umělečtí historici buď pře-
jímají převládající národní předsudky, nebo se jim
vyhýbají, ale málo kdo se k nim důsledně staví če-
lem. Nacionalismus přestal být v Evropě všeobecně
atraktivní, ale národy zůstaly.
25