DOI issue:
Nr. 2-3
DOI article:Štěpánek, Pavel: Slovenské umění ve venezuelských sbírkách: Pavel Štěpánek
DOI Page / Citation link:https://doi.org/10.11588/diglit.51729#0266
Slovenské umění ve venezuelských sbírkách
Pavel ŠTĚPÁNEK
Přestože jsem spolupracoval s venezuelský-
mi časopisy na přelomu šedesátých a sedmde-
sátých let a byl jsem jimi informován o boha-
tém kulturním dění v této jihoamerické zemi,
skutečnost předčila očekávaní.
Dlouhodobý pobyt umožnil, co krátká cesta
nikdy nedovolí: důkladné poznání podhoubí
uměleckého světa. Už v prvním týdnu po pří-
jezdu se stala jedním z osobních objevů výstava
soukromé sbírky, na níž jsem se setkal s dílem
Františka Kupky. Byla impulsem, abych přikro-
čil k průzkumu zdejších sbírek: výsledkem by-
lo shromáždění dat o téměř třech stech umělec-
kých předmětech českého a padesáti slovenské-
ho původu.
Jestliže česká jména jako např. Alfons Mu-
cha, František Kupka a Jiří Kolář pronikla i do
muzeí, v případě slovenského malířství je jen
jediná výjimka, a to v muzeu Jesúse Rafaela
Sota v rodném městě umělcově Bolivaru (Ciu-
dad Bolivar, nazvaném tak podle vůdce jihoa-
merické a venezuelské nezávislosti) na řece Ori-
noku. Potvrzuje se tak pravidlo, že slovenské
umění proniklo do venezuelských sbírek téměř
výhradně prostřednictvím emigrantů, kteří v té-
to zemi našli útulek.
Náporu Čechů a Slováků do Venezuely po
komunistickém puči v r. 1948 se nelze divit:
zdejší ropa poskytovala jistotu výdělku a tak při-
tahovala občany všech národností, jimž Venezu-
ela poskytovala velkoryse státní občanství.
A protože i emigranti mají děti, nelze vyloučit,
že se některé z nich stane umělcem v nové vlas-
ti. Máme tu v případě Slováků jeden dobrý přík-
lad: tvorbu Gustavo Zajace (čti Španělsky Sa-
chak), již jsem představil v r. 1992 v Galerii
hlavního města Bratislavy, kde vystavoval spolu
se svou uměleckou partnerkou Glorií Fiallovou.
Slovenský čtenář jistě promine, že začnu in-
formaci o slovenském umění připomínkou čes-
kého malíře Emila Pacovského (1878-1948), kte-
rý stál u zrodu moderního slovenského umění.
V době, kdy se ani nesnilo, že by mohl existovat
společný československý stát, k představě jed-
noty obou slovanských národů podstatně přispěl
zorganizováním výstavy Skupiny maďarsko-slo-
venských umělců v Žilině Emil Pacovský. Ten-
to malíř a teoretik, historik umění a redaktor (ří-
dil Veraikon), jenž byl ostatně oceněn víc na slo-
venské než na české straně vydáním biografic-
kého a bibliografického přehledu Slovenskou
národní galérií, je tu zastoupen významným plát-
nem „Tancující Slováci“ či „Tancující Dětvané“
(uvádí ho i Tomanův slovník, II. s.236). Připo-
míná dobu, kdy se měla Detva stát slovenským
Worpswede.
Jako pozůstatek doby, kdy bylo slovenským
heslem Slováci, malujte Slovensko, najdeme ve
venezuelských sbírkách „Tatranskou krajinu“
MilošeAlexandra Bazovského (1899-1968). Ne-
přehlédnutelný je malý olej „Domky v horách“
Antona Jasuscha. Věčný rozpor mezi národnost-
256
Pavel ŠTĚPÁNEK
Přestože jsem spolupracoval s venezuelský-
mi časopisy na přelomu šedesátých a sedmde-
sátých let a byl jsem jimi informován o boha-
tém kulturním dění v této jihoamerické zemi,
skutečnost předčila očekávaní.
Dlouhodobý pobyt umožnil, co krátká cesta
nikdy nedovolí: důkladné poznání podhoubí
uměleckého světa. Už v prvním týdnu po pří-
jezdu se stala jedním z osobních objevů výstava
soukromé sbírky, na níž jsem se setkal s dílem
Františka Kupky. Byla impulsem, abych přikro-
čil k průzkumu zdejších sbírek: výsledkem by-
lo shromáždění dat o téměř třech stech umělec-
kých předmětech českého a padesáti slovenské-
ho původu.
Jestliže česká jména jako např. Alfons Mu-
cha, František Kupka a Jiří Kolář pronikla i do
muzeí, v případě slovenského malířství je jen
jediná výjimka, a to v muzeu Jesúse Rafaela
Sota v rodném městě umělcově Bolivaru (Ciu-
dad Bolivar, nazvaném tak podle vůdce jihoa-
merické a venezuelské nezávislosti) na řece Ori-
noku. Potvrzuje se tak pravidlo, že slovenské
umění proniklo do venezuelských sbírek téměř
výhradně prostřednictvím emigrantů, kteří v té-
to zemi našli útulek.
Náporu Čechů a Slováků do Venezuely po
komunistickém puči v r. 1948 se nelze divit:
zdejší ropa poskytovala jistotu výdělku a tak při-
tahovala občany všech národností, jimž Venezu-
ela poskytovala velkoryse státní občanství.
A protože i emigranti mají děti, nelze vyloučit,
že se některé z nich stane umělcem v nové vlas-
ti. Máme tu v případě Slováků jeden dobrý přík-
lad: tvorbu Gustavo Zajace (čti Španělsky Sa-
chak), již jsem představil v r. 1992 v Galerii
hlavního města Bratislavy, kde vystavoval spolu
se svou uměleckou partnerkou Glorií Fiallovou.
Slovenský čtenář jistě promine, že začnu in-
formaci o slovenském umění připomínkou čes-
kého malíře Emila Pacovského (1878-1948), kte-
rý stál u zrodu moderního slovenského umění.
V době, kdy se ani nesnilo, že by mohl existovat
společný československý stát, k představě jed-
noty obou slovanských národů podstatně přispěl
zorganizováním výstavy Skupiny maďarsko-slo-
venských umělců v Žilině Emil Pacovský. Ten-
to malíř a teoretik, historik umění a redaktor (ří-
dil Veraikon), jenž byl ostatně oceněn víc na slo-
venské než na české straně vydáním biografic-
kého a bibliografického přehledu Slovenskou
národní galérií, je tu zastoupen významným plát-
nem „Tancující Slováci“ či „Tancující Dětvané“
(uvádí ho i Tomanův slovník, II. s.236). Připo-
míná dobu, kdy se měla Detva stát slovenským
Worpswede.
Jako pozůstatek doby, kdy bylo slovenským
heslem Slováci, malujte Slovensko, najdeme ve
venezuelských sbírkách „Tatranskou krajinu“
MilošeAlexandra Bazovského (1899-1968). Ne-
přehlédnutelný je malý olej „Domky v horách“
Antona Jasuscha. Věčný rozpor mezi národnost-
256