DOI Artikel:
Stejskal, Karel: O knižní malbě husitské epochy
DOI Seite / Zitierlink: https://doi.org/10.11588/diglit.51720#0066
v počtu osmi kusů. Většina tesaných nebo malovaných
znamení pražských domů byla v městských knihách
zapsána poprvé za husitských válek. Z těchto neoceni-
telných zápisů se dovídáme, že představovala nejen
živočichy a jiné profání náměty, nýbrž i světce a obvyklé
náboženské výjevy.6 Takováto zobrazení byla ve funkci
domovních znamení považována za nezávadná dokon-
ce i radikálními obrazoborci, kteří jinak sakrální umění,
jmenovitě sochařskou a malířskou výzdobu oltářů,
rozhodně odmítali.7 Jiné zprávy dokládají, že někteří
pražští malíři, jako byl např. Sícha z Loun, pracovali
v té době též jako iluminátoři.
Právě připomenuté prameny, které by bylo možno
ještě rozmnožit, dovolují dvojí závěr. Předně z nich
vysvítá kontinuita husitské epochy s dobou Václava IV.
Rozrušení pražského uměleckého centra po králově
smrti nebylo zřejmě tak hluboké a emigrace pražských
umělců do okrajových oblastí Cech, ovládaných katolí-
ky, na Moravu nebo do ciziny nebyla tak intenzivní, jak
předpokládali zejména někteří němečtí autoři. Za
druhé je nepochybné, že naše představa o vztahu husitů
k výtvarnému umění je značně zkreslena ztrátami
nemalého počtu výtvarných děl vytvořených na jejich
objednávku. Z nich se nám ve větší míře dochovaly jen
iluminované rukopisy.
Ani tento materiál nemáme dnes ovšem k dispozici
v jeho někdejší úplnosti. Způsobily to především zásahy
protireformační cenzury, jímž oba zmíněné kodexy
Gottingenský a Jenský unikly jen díky tomu, že se včas
dostaly do protestantského Německa. Přes všechny
konfiskace a jiné ztráty představují však iluminované
rukopisy husitské epochy velké výtvarné bohatství. Již
v minulém století upozornil na některé z nich K.
Chytil;8 později se jimi jiní badatelé zabývali hlavně
v rámci monografických studií.9 Teprve v roce 1974 se
však mohl J. Krása s úspěchem pokusit o souhrný
přehled tehdy známého materiálu.10 Jeho záslužnou
práci lze dnes v mnohém doplnit, zejména výsledky
systematického průzkumu obou největších pražských
rukopisných sbírek v Národní knihovně (dále NK)
a v Knihovně Národního muzea (dále KNM).10a Velká
část tohoto materiálu byla veřejnosti zpřístupněna na
výstavě otevřené v Zrcadlové kapli pražského Klemen-
tina v prosinci roku 1990. Katalog této výstavy čítá 66
čísel.11 Studie, která je zde předkládána čtenáři, může
při svém omezeném rozsahu obsáhnout pouze některé
aspekty značně široké látky.
Hlavním úkolem malířů, pracujících pro husitské
objednavatele bylo iluminování biblí. V produkci
tohoto druhu znamenalo ovšem důležitý předěl již 14.
století. Tehdy se totiž prudce zvýšil počet latinských
biblí. Zároveň byly tehdy v Cechách vytvořeny první
překlady bible do národních jazyků, češtiny a němčiny.
Nejstarší rukopis české biblie, chovaný kdysi v Králov-
ské knihovně v Drážďanech, shořel bohužel v belgické
Lovani (Leuven) při vypuknutí první světové války. J.
Dobrovský který prozkoumal tuto bibli v roce 1795
poznal, že je ze všech českých biblí nejstarší a položil její
vznik do let 1390— 1410. Jeho datování ovlivnilo mladší
filology a historiky, kteří pak jen zdráhavé kladli vznik
Drážďanské bible do poněkud starší doby. Teprve na
základě uměleckohistorického prozkoumání třiceti-
dvou fotografií malovaných uniciál této bible, které
těsně před jejím zánikem stačil v Lovani pořídit
jezuitský knihovník P. de Ghellinc, jsem mohl její
malířskou výzdobu připsat Mistru křižovnického breví-
ře a jeho dílně.12 Rukopis, podle něhož byl tento mistr
nazván, nese datum 1356 a je dnes chován v NK (Kříž,
XVIII F 6). Figurální a ornamentální iniciály, jimiž
táto dílna kolem roku 1360 vyzdobila řadu dalších
kodexů (m. j. též pro Arnošta z Pardubic a jiné přední
preláty z okruhu Karla IV.) prozrazují převážně
boloňský vliv.
Šíření biblického překladu mezi laiky stály však
v cestě dvě vážné překážky. Byly to předně zákazy,
které vydávala církev a na její žádost i někteří světští
feudálové. M. Jan Hus se např. v jednom svém spise
obrací proti těm, kdož „bránie českým neb jiným
hlaholem mieti čtenie“ (rozuměj předčítání bible).
Naštěstí však biblické překlady nalezly mocnou záštitu
na dvoře krále Václava IV. Tento panovník nahradil
kult ostatků, tak charakteristický pro jeho otce Karla
IV., kultem knihy. V roce 1382 odjela Václavova sestra
Anna k sňatku do Anglie s českým a německým
překladem evangelií. Obě manželky Václava IV. po-
cházely z Bavor, čímž si lze vysvětlit německé texty
rukopisů s biblickým obsahem pocházejících z králov-
ské knihovny. Nejznámější z nich je monumentální
Václavova bible dodatečně rozdělená do šesti svazků
(dnes Österreichische Nationalbibliothek ve Vídni,
cod. 2749—2764).13 Je v ní opsán neúplný Starý zákon
ve vynikajícím německém překladu vytvořeném v Praze
v letech 1375— 1390 nákladem královského mincmistra,
známého boháče, Martina Rotleva. Přestože malířská
výzdoba Václavovy bible končí již Ezdrášovým proroc-
tvím tvoří ji na 650 ilustrací, které po roce 1389
60
znamení pražských domů byla v městských knihách
zapsána poprvé za husitských válek. Z těchto neoceni-
telných zápisů se dovídáme, že představovala nejen
živočichy a jiné profání náměty, nýbrž i světce a obvyklé
náboženské výjevy.6 Takováto zobrazení byla ve funkci
domovních znamení považována za nezávadná dokon-
ce i radikálními obrazoborci, kteří jinak sakrální umění,
jmenovitě sochařskou a malířskou výzdobu oltářů,
rozhodně odmítali.7 Jiné zprávy dokládají, že někteří
pražští malíři, jako byl např. Sícha z Loun, pracovali
v té době též jako iluminátoři.
Právě připomenuté prameny, které by bylo možno
ještě rozmnožit, dovolují dvojí závěr. Předně z nich
vysvítá kontinuita husitské epochy s dobou Václava IV.
Rozrušení pražského uměleckého centra po králově
smrti nebylo zřejmě tak hluboké a emigrace pražských
umělců do okrajových oblastí Cech, ovládaných katolí-
ky, na Moravu nebo do ciziny nebyla tak intenzivní, jak
předpokládali zejména někteří němečtí autoři. Za
druhé je nepochybné, že naše představa o vztahu husitů
k výtvarnému umění je značně zkreslena ztrátami
nemalého počtu výtvarných děl vytvořených na jejich
objednávku. Z nich se nám ve větší míře dochovaly jen
iluminované rukopisy.
Ani tento materiál nemáme dnes ovšem k dispozici
v jeho někdejší úplnosti. Způsobily to především zásahy
protireformační cenzury, jímž oba zmíněné kodexy
Gottingenský a Jenský unikly jen díky tomu, že se včas
dostaly do protestantského Německa. Přes všechny
konfiskace a jiné ztráty představují však iluminované
rukopisy husitské epochy velké výtvarné bohatství. Již
v minulém století upozornil na některé z nich K.
Chytil;8 později se jimi jiní badatelé zabývali hlavně
v rámci monografických studií.9 Teprve v roce 1974 se
však mohl J. Krása s úspěchem pokusit o souhrný
přehled tehdy známého materiálu.10 Jeho záslužnou
práci lze dnes v mnohém doplnit, zejména výsledky
systematického průzkumu obou největších pražských
rukopisných sbírek v Národní knihovně (dále NK)
a v Knihovně Národního muzea (dále KNM).10a Velká
část tohoto materiálu byla veřejnosti zpřístupněna na
výstavě otevřené v Zrcadlové kapli pražského Klemen-
tina v prosinci roku 1990. Katalog této výstavy čítá 66
čísel.11 Studie, která je zde předkládána čtenáři, může
při svém omezeném rozsahu obsáhnout pouze některé
aspekty značně široké látky.
Hlavním úkolem malířů, pracujících pro husitské
objednavatele bylo iluminování biblí. V produkci
tohoto druhu znamenalo ovšem důležitý předěl již 14.
století. Tehdy se totiž prudce zvýšil počet latinských
biblí. Zároveň byly tehdy v Cechách vytvořeny první
překlady bible do národních jazyků, češtiny a němčiny.
Nejstarší rukopis české biblie, chovaný kdysi v Králov-
ské knihovně v Drážďanech, shořel bohužel v belgické
Lovani (Leuven) při vypuknutí první světové války. J.
Dobrovský který prozkoumal tuto bibli v roce 1795
poznal, že je ze všech českých biblí nejstarší a položil její
vznik do let 1390— 1410. Jeho datování ovlivnilo mladší
filology a historiky, kteří pak jen zdráhavé kladli vznik
Drážďanské bible do poněkud starší doby. Teprve na
základě uměleckohistorického prozkoumání třiceti-
dvou fotografií malovaných uniciál této bible, které
těsně před jejím zánikem stačil v Lovani pořídit
jezuitský knihovník P. de Ghellinc, jsem mohl její
malířskou výzdobu připsat Mistru křižovnického breví-
ře a jeho dílně.12 Rukopis, podle něhož byl tento mistr
nazván, nese datum 1356 a je dnes chován v NK (Kříž,
XVIII F 6). Figurální a ornamentální iniciály, jimiž
táto dílna kolem roku 1360 vyzdobila řadu dalších
kodexů (m. j. též pro Arnošta z Pardubic a jiné přední
preláty z okruhu Karla IV.) prozrazují převážně
boloňský vliv.
Šíření biblického překladu mezi laiky stály však
v cestě dvě vážné překážky. Byly to předně zákazy,
které vydávala církev a na její žádost i někteří světští
feudálové. M. Jan Hus se např. v jednom svém spise
obrací proti těm, kdož „bránie českým neb jiným
hlaholem mieti čtenie“ (rozuměj předčítání bible).
Naštěstí však biblické překlady nalezly mocnou záštitu
na dvoře krále Václava IV. Tento panovník nahradil
kult ostatků, tak charakteristický pro jeho otce Karla
IV., kultem knihy. V roce 1382 odjela Václavova sestra
Anna k sňatku do Anglie s českým a německým
překladem evangelií. Obě manželky Václava IV. po-
cházely z Bavor, čímž si lze vysvětlit německé texty
rukopisů s biblickým obsahem pocházejících z králov-
ské knihovny. Nejznámější z nich je monumentální
Václavova bible dodatečně rozdělená do šesti svazků
(dnes Österreichische Nationalbibliothek ve Vídni,
cod. 2749—2764).13 Je v ní opsán neúplný Starý zákon
ve vynikajícím německém překladu vytvořeném v Praze
v letech 1375— 1390 nákladem královského mincmistra,
známého boháče, Martina Rotleva. Přestože malířská
výzdoba Václavovy bible končí již Ezdrášovým proroc-
tvím tvoří ji na 650 ilustrací, které po roce 1389
60