Ars: časopis Ústavu Dejín Umenia Slovenskej Akadémie Vied — 1991

Page: 59
DOI article: DOI Page: Citation link: 
https://digi.ub.uni-heidelberg.de/diglit/ars1991/0065
License: Free access  - all rights reserved Use / Order
0.5
1 cm
facsimile
O knižní malbě husitské epochy
KAREL STEJSKAL

Neutuchající zájem o umění české gotiky se v uplynu-
lých letech upínal především k umění lucemburské
doby. Šest století, které v roce 1978 uplynulo od smrti
českého krále a římského císaře Karla IV., se stalo
podnětem k ocenění zásluh, jež si tento panovník získal
v oblasti výtvarného umění jako velkorysý stavebník
a objednavatel.1 V témže roce vyšel v Kolíně n. Rýnem
monumentální výstavní katalog věnovaný různým
oborům gotického umění, především však tvorbě roz-
větveného kamenického rodu Parléřů, jejímž centrem
se za Karla IV. a Václava IV. stala Praha.2 Shodou
okolností byla pak v roce 1978 u nás vydána objemná
kolektivní publikace o pozdněgotickém umění v Ce-
chách, které dosáhlo pozoruhodné úrovně za vlády
Jagellonců.3
Doba od smrti krále Václava IV. (f 1419) až do
nastoupení krále Vladislava Jagella v roce 1471 byla
v literatuře dosud namnoze považována za údobí
naprostého úpadku. V uměleckohistorických přehle-
dech bylo toto údobí zpravidla prezentováno jen
zlomkem tehdy vytvořených děl. Přitom byly nekriticky
generalizovány písemné prameny vztahující se k husit-
skému obrazoborectví. Nakonec je ovšem nutno uznat
fakt, že v Cechách se před barokizací chrámů a před
josefínskými sekularizacemi zachovalo více středově-
kých památek, než v jiných zemích. Vysvětlovalo se to
tím, že mnohá díla byla před husitskými obrazoborci
včas ukryta. Tak tomu však nemohlo být v případě tak
křehkého a immobilního materiálu jako jsou vitraile.
Nejvýznamější soubory našich vitrailí ze 14. a ze
začátku 15. století se totiž dochovaly právě v oknech
chrámů na území ovládaném husity (v Kolíně nad
Labem, ve Slivenci u Prahy a v Nadslavi u Jičína). A tu
nutno uvážit, že názory husitů na výtvarné umění
nebyly zdaleka jednotné. Radikální kazatelé, kteří

vystupovali rozhodně proti němu, jistě nenalezli ohlas
u veškerého obyvatelstva. Nejen „konzervativní“ uni-
verzitní mistři, nýbrž i mnozí šlechtici a měšťané zůstali
zřejmě i ve víru revolučních událostí věrni Husově
zásadě: „Je škoda drahý obraz zničit jako drahou
knihu“.
Po smrti krále Václava IV. a po odchodu mnoha
prelátů ztratilo umělecké centrum země, Praha, nejvýz-
namější objednavatele. Umělecká produkce nebyla zde
však přerušena. Nedávno upozornil Prof. R. Suckale
z bamberské univerzity, že právě pro toto údobí je
v knize pražského malířského cechu doloženo více jmen
umělců, než v kterémkoliv jiném středoevropském
městě.4 Podle neúplných pramenů, které shromáždil Z.
Winter, působilo v letech 1422 — 1443 v Praze nejméně
27 malířů a 8 iluminátorů.7 Někteří zde žili nepřetržitě
po celá desetiletí. Tak např. královský malíř Kunc se
uvádí v letech 1405—1429 jako majitel domu v Jilské
ulici na Starém městě; v roce 1433 byl majitelem tohoto
domu jeho syn Vaněk, povoláním rovněž malíř.
Tematikou a funkcí děl, jež tito hisitští malíři
vytvořili, si lze vysvětlit, že naprostá většina z nich
vzala již dávno za své. Pouze v nedokonalých pozdněgo-
tických ohlasech, ilustracích Gôttingenského a Jenské-
ho kodexu, jsou např. doloženy protipapežské „Tabule
staré a nové barvy“ nošené v pražských průvodech
v letech 1412—1414; takovéto náměty byly snad zobra-
zeny i v Betlémské kapli a v jiných interiérech. Jen
písemnými prameny jsou doloženy obrazy M. Jana
Husa a M. Jeronýma Pražského, které si husité od roku
1416 dávali malovat ve svých kostelech. Velké malova-
né pěšácké štáty, slavné husitské pavézy, se dochovaly
teprve od poloviny 15. století, přestože byly vyráběny
nepochybně již předtím. Staroměští štítaři odváděli
v nich městu daň; nejprve v počtu deseti a od roku 1430

59
loading ...