individua, quae est hypostasis vel substantia prima... et sic non
competit ei neque definitio personae, neque nomen.“
62 De Wulf, wie in Anm. 31, S. 112— 125 (Bd. 2); vgl. auch dazu L.
Hödl, Zur Entwicklung der frühscholastischen Lehre von der
Gottebenbildlichkeit der Menschen, (in) L’homme et son destin,
Paris 1960, S. 347-359.
63 E. Szdžuj, Saint Bonaventure et le problème du rapport entre
l’âme et le corps, La France Franciscaine XV: 1932, S. 283 — 310; de
Wulf, ebenda, S. 118-123 (Bd. 2).
64 De Wulf, ebenda, S. 123; ders. wie in Anm. 58, S. 274: ,,Gemäss
den Grundprinzipien seiner Metaphysik unterscheidet Bonaventura
in der menschlichen Seele eine ,forma4 und eine ,materia spiritualis4
und im menschlichen Gebilde eine Mehrheit von Formen“.
60 De Wulf, wie in Anm. 31, S. 253—264 (Bd. 2); Gilson, wie in
Anm. 22, S. 674—675 und Anm. 52; vgl. auch M. Grabmann,
Mittelalteriches Geistesleben, Bd 2: 1936, S. 272—286.
66 De Wulf, ebenda, S. 261—262; Gilson, ebenda, S. 373—376.
67 ,,Quod in homine est tantum una forma, scilicet anima rationalis
et nulla alia forma substantialis: ex qua opinione sequi videntur
omnes haereses supradictae“ — s. de Wulf, ebenda, S. 263 und Anm.
23
68 ,,Unde insanum est dicere quod ultima forma addatur materiae
primae... nulla forma interiecta“ — (in) Collationes in Hexaemeron,
Quaracchi 1934, coli. 4, V, S. 350.
69 „Cum enim intentionis nostrae sit non ponere plures formas in
homine quam duas, una educta de potentia materiae, alteram vero
infusam ab extra. Et in homine necesse habemus ponere ex parte
formae suae vegetativum et sensitivům aut necesse habemus ipsa
ponere ex parte formae educte de potentia materiae vel eius qua
infusa est ab extra iuxta quaestionis intentionem. Sed quod vegetati-
vum et sensitivům ponere non debemus ex parte formae eductae de
potentia materiae ut ipsa credantur generata de potentia materiae,
sed ex parte formae infusae ab extra ut credantur fieri in homine cum
parte intellectiva per creationem.“ — s. R. Dudak, Poglqdy filozoficz-
ne Henryka z Gandawy, Studia mediewistyczne 21, H. 1, 1981, S.
110—111 und Anm. 56.

70 „Auctoritas Scripturae hoc exprimit ut videtur cum dicit
Genesis II: Formavit Deus hominem de limo terrae, hoc quoad
corpus, et sequitur quoad animam: Et inspira vit in faciem eius
spiraculum vitae, per quod ut videtur innuat quod in illa inspiratione
recepit omnem actum vitae. Quod ex parte sensitivae explicat
Augustinus exponens illud in II libro de Genesi contra Manicheos.
(...) Aperte dicitur in libro Ecclesiasticis dogmatibus cap. XIX ubi
etiam manifeste explicatur formatio corporis ad susceptionem.“
— ebenda, Anm. 47.
71 „Porro doctrinam omnem seu positionem, temere asserentem
aut verentem in dubium quod substantia animae rationalis seu
intellectivae vere ac per se humani corporis non sit forma, velut
erroneam ac catholicae fidei inimicam praedicto sacro approbante
concilio reprobamus, deffinientes, ut cunctis nota sit fidei sincerae
veritas, ac praecludatur universis erroribus aditus, ne subintrent,
quod quisquis deinceps asserere, defendere seu tenere pertinaciter
praesumpserit, quod anima rationalis seu intellectiva non sit forma
corporis humani per se et essentialiter, tanquam haereticus sit
censendus.“ — s. Aem. Friedberg, Corpus iuris canonici, Bd. 2, Graz,
2. Ausgabe, 1959, coli. 1133.
72 Sauerländer, ebenda, S. 149.
73 M. Dvořák, Idealismus und Naturalismus in der gotischen
Skulptur und Malerei, München 1918 — nach der polnischen
Ausgabe: Max Dvořák i jego teoria dziejów sztuki, bearbeitet von L.
Kalinowski, 1974, S. 95.
74 Ebenda, S. 103.
75 Ebenda, S. 105.
76 E. Panofsky, Gothic Architecture and Scholasticism, New York
1957.
77 Dvořák, ebenda, S. 106. Methode von Dvořák erörtete L.
Kalinowski erschöpfend: Max Dvořák i jego metoda badaň nad
sztukq, Warszawa 1974.
78 Vgl. dazu M. Gogacz, Czlowiek i jego relacje. Materiály do
filozofii cziowieka, Akademia Teologii Katolickiej, 1985, S. 51.

Metafyzika středověkého sochárstva. Úvod do problematiky

Štúdia je věnovaná ontickému statusu středověkého sochárstva.
Pokial je autorovi známe, plastika středověku sa dosia! neskúmala
z takéhoto zorného uhlu. Jednotlivo vyslovené osobné výpovede
nenahrádzajú systematické skúmanie, a rovnako ani obecné formulá-
cie neobjasňujú symboliku stredovekej plastiky v celom rozsahu.
Týká sa to například estetiky Le Bruynea, ktorý tvrdil, že estetická
metafyzika vedie nesporné k symbolizmu. Bolo by teda potřebné
položit’ si otázku, či příčiny symboliky středověkého sochárstva sú
všeobecnej metafyzickej povahy. Max Dvořák túto symboliku objas-
ňoval posobením silného prúdu vnútri křesťanského myslenia, a sice
idalizmu. Naturalizmus zasa vysvětloval vplyvmi realizmu. Zname-
nité Dvořákovo pojednanie si dnes vyžaduje určité korektúry, keďže
naturalizmus nebol na pode estetickej metafyziky středověku možný
a roku 1277 velké pařížské odsúdenie vylúčilo z kultúry koncepciu

bytia vytvořená Tomášom Akvinským, čiže reálne jestvujúceho bytia
individua. Doporučilo sa chápanie bytia ako lineárně usporiadaných
příčin. Autorova rozprava je pokusom o analýzu stredovekej plastiky
zo zorného uhlu stredovekej náuky o člověku. Pokúša sa v nej takisto
ukázat’ závislosti medzi filozofickou scholastickou antropológiou
a spósobmi zobrazovania člověka. Významným zvratom v dějinách
stredovekej plastiky — například okolo roku 1100, okolo polovice
dvanásteho storočia, alebo okolo roku 1300 — predchádzali
dóležité ideové přelomy či krízy, zavřšené zákazmi určitých teolo-
gicko-filozofických interpretácií. Vedie to teda k závěru, že
rozvoj středověkého sochárstva usměrňovala středověká náuka
o člověku. Určovala ,,rámec“, v ktorom sa pohyboval středo-
věký umelec. Právě idea mala teda formatívny charakter, a nie
forma.

87