K zobrazování Nejsvětější Trojice
skupinou třech postav, hlav a tváří
JAN ROYT

Trojiční ikonografie doznala zejména ve 14.
a 15. století na Slovensku značného rozšířeni v ná-
stěnné malbě a plastice. Nalezneme zde snad všech-
ny ikonografické typy rozšířené na teritoriu střední
Evropy (Trůn milosti. Trojice korunující Pannu
Marii atd.). Tento příspěvek si klade za cíl věnovat
se méně frekventovaným ikonografickým motivům
jako jsou Trojice reprezentované třemi postavami,
třemi hlavami, třemi tvářemi. Uvedené motivy pře-
kvapují na Slovensku poměrnou četností výskytu,
vztáhneme-li to například k českému prostředí, kde
ze 13. a 14. století známe zatím pouze dva příklady.
Svaté Trojici se třemi postavami, hlavami či tvá-
řemi je věnována poměrně bohatá literatura. Ze
starších prací je to pasáž v Didronově ikonografii,
vynikající studie polského badatele Maryana Soko-
lowského z roku 1879, polozapomenutá a nedoce-
něná práce kulturního historika Čeňka Zíbrta z ro-
ku 1894 a z nejnovější české uměnovědné literatury
jsou to zmínky v příspěvcích Vlasty Dvořákové,
Vladimíra Denksteina a Marie Pardyové.1 V zahra-
niční literatuře jsou problematice věnována hesla
v Reallexikonu, Kirchbaumově ikonografickém le-
xikonu a stať v práci Wolfganga Braunfelse, mo-
nograficky věnované ikonografii Nejsvětější Troji-
ce. Problému se rámcově dotýká studie Erwina
Panofského o Tizianově alegorii Moudrosti. Vývoj
a proměny trojičního dogmatu jsou vynikajícím
způsobem zpracovány ve skriptech Zdeňka Kuče-
ry.2
Kořeny zobrazení typu sv. Trojice pomocí třech
postav, hlav a tváří, sahají až do antiky. Za před-
stupně je možné považovat sochy Herma trikepha-
la, umísťované často na rozcestích antických cest
nebo trojité sochy Hekaté a Diany. Polykephalní, či
přesněji trikephalní božstva známe z keltské a slo-

vanské mytologie. Často je v této souvislosti uvá-
děn bůh slovanského pantheonu Triglav,3 a to již
Čeňkem Zíbrtem v roce 1894.4
Jaké jsou zdroje a důvody křesťanské? Trojiční
dogma je jedním z úhelných kamenů katolické dog-
matiky. Toto dogma se snažilo teologicky vyjádřit
(řečeno poněkud zjednodušeně) v jakém vztahu
stojí Boží přirozenost Syna vůči Otci a Duchu svá-
tému.5 Církev vždy pečovala o to, aby chránila
a vykládala „Trinitas in Unitatae“. Nauka o Trojici
měla za cíl bránit a zajistit Boží jednotu vůči myto-
logizování. Ani Písmo, ani výklady církve nechtěly
nikdy pojem Boha nahradit jiným označením, a to
ani označením Trojice. Jedním z klíčových pojmů
v trojičním dogmatu (platí to i o christologii) je
pojem „persona“. Z tohoto hlediska bývá Trojice
charakterizována jako „Una substantia třes perso-
nae“. Pro naši problematiku je zajímavé, že pojem
persona (řec. prosopon) znamenal původně masku
v divadle, toto dále ještě rozvinu. S trojiční naukou
byla spojena řada herezí (arianismus, adoptivismus
atd.).6 Sv. Augustin, Anselm a Tomáš Akvinský si
byli vědomi při zdůraznění „persony“ v Trojici
(zejména ve spojení s Duchem svátým) nebezpečí
tzv. tritheismu. Tato hereze mohla být i jedním
z důvodů odmítání motivu Trojice zosobněné třemi
postavami. Používání toho či onoho motivu ve
středověku nebylo pevně kanonizováno. Na příkla-
du větvových křížů (Astkreuz), které byly v Anglii
zakazovány7 a v Německu, v Čechách i na Sloven-
sku běžně používány, můžeme demonstrovat, že
užití motivů bylo často dáno místními podmínka-
mi. Také na motivy zobrazení je nutné nahlížet
z této pozice. Pro úplnost dodávám, že trojiční
dogma krystalizovalo již od prvních dob křesťan-
ských a jeho základy byly položeny v nicejském

154