DOI Artikel:
Vácha, Zdeněk: Barokní reliéf Panny Marie Pomocné na zámku v Malinově: příspěvek k problematice barokní mariánské
DOI Seite / Zitierlink:https://doi.org/10.11588/diglit.51720#0141
Eberhardský (Malinovský) zámek na grafickém istu z počátku 19. století (?), GMB C6248. Foto T. Leixnerová
moru byli přijímáni pouze katolíci.43 Uchyloval se
ovšem též k přímé represi, která vyvrcholila v po-
době tzv. delegovaných soudů (iudicium delegá-
tům, resp. ius extraordinarium delegatiorum)
v Bratislavě, jimž předsedal. Tyto mimořádné sou-
dy měly být rozhodným a patrně definitivním úde-
rem proti protestantům a s konečnou platností
vyřešit v Uhrách konfesionální otázku.44 I když
soustředěnou kulminaci nátlaku na nekatolické
konfese je možno zaznamenat již v 60. letech, roz-
hodný nástup represe je charakteristický pro začá-
tek let sedmdesátých. V roce 1672 byly za asistence
vojska odebrány protestantům kostely ve většině
královských měst a duchovní, jimž se nepodařilo
uniknout, byli uvězněni. Akce řídil předseda krá-
lovské komory biskup Leopold Kollonich, vedle
Szelepcsényiho hlavní představitel uherské protire-
formace 2. poloviny 17. století. První pojednání se
konala v září roku 1673, kdy bylo 33 kněží obvině-
no z urážky katolického náboženství, tedy i majes-
tátu panovníka, a zároveň ze spojení s Wesselényi-
ho spiknutím. Většina odešla do vyhnanství. V ná-
sledujícím roce už bylo do Bratislavy citováno asi
700 osob, z nichž se dostavila sotva polovina. Vý-
sledkem bylo, že duchovní, kteří odmítli konverzi,
byli prodáni na galeje. Soud vrcholil a zároveň svou
činnost ukončil v roce 1674, kdy zbývalo 42 „zatvr-
zelých“ kalvínů. Byli rozděleni a převezeni do věze-
ní v Sárváru, Kapuváru a na pevnost Leopoldov.45
Na 6 vězňů dostal Szelepcsényi povolení k převozu
na svůj majetek v Eberhardu, kde vykonávali nuce-
né práce.46 Dva konvertovali a zbývajícím čtyřem se
v následujícím roce podařil útěk. Je znám dopis
papeži z roku 1676, v němž Szelepcsényi uvádí, že
za poslední 4 roky přivedl zpět do lůna církve 63
tisíc nekatolíků.47
Szelepcsényi nebyl ovšem jen obratným politi-
kem věrným Habsburkům a oddaným zástancem
zájmů papežské kúrie, ale zároveň zdatným hospo-
dářem — podnikatelem, jenž své úřady a postavení
dovedl náležitě využít pro rozhojnění osobního ma-
jetku. Na sklonku života měl statky i za hranicemi
království — ve Slezsku, na Moravě (kde získal
bývalé statky Illésházyů — Letovice, Lysice a Dr-
novice)48 a ve svém testamentu se zmiňuje o domu
ve Vídni. Většinu pozemkových držav vlastnil po-
chopitelně v Uhrách. Je příznačné, že jejich těžiště
leželo na jihovýchod od Bratislavy — na Žitném
133
moru byli přijímáni pouze katolíci.43 Uchyloval se
ovšem též k přímé represi, která vyvrcholila v po-
době tzv. delegovaných soudů (iudicium delegá-
tům, resp. ius extraordinarium delegatiorum)
v Bratislavě, jimž předsedal. Tyto mimořádné sou-
dy měly být rozhodným a patrně definitivním úde-
rem proti protestantům a s konečnou platností
vyřešit v Uhrách konfesionální otázku.44 I když
soustředěnou kulminaci nátlaku na nekatolické
konfese je možno zaznamenat již v 60. letech, roz-
hodný nástup represe je charakteristický pro začá-
tek let sedmdesátých. V roce 1672 byly za asistence
vojska odebrány protestantům kostely ve většině
královských měst a duchovní, jimž se nepodařilo
uniknout, byli uvězněni. Akce řídil předseda krá-
lovské komory biskup Leopold Kollonich, vedle
Szelepcsényiho hlavní představitel uherské protire-
formace 2. poloviny 17. století. První pojednání se
konala v září roku 1673, kdy bylo 33 kněží obvině-
no z urážky katolického náboženství, tedy i majes-
tátu panovníka, a zároveň ze spojení s Wesselényi-
ho spiknutím. Většina odešla do vyhnanství. V ná-
sledujícím roce už bylo do Bratislavy citováno asi
700 osob, z nichž se dostavila sotva polovina. Vý-
sledkem bylo, že duchovní, kteří odmítli konverzi,
byli prodáni na galeje. Soud vrcholil a zároveň svou
činnost ukončil v roce 1674, kdy zbývalo 42 „zatvr-
zelých“ kalvínů. Byli rozděleni a převezeni do věze-
ní v Sárváru, Kapuváru a na pevnost Leopoldov.45
Na 6 vězňů dostal Szelepcsényi povolení k převozu
na svůj majetek v Eberhardu, kde vykonávali nuce-
né práce.46 Dva konvertovali a zbývajícím čtyřem se
v následujícím roce podařil útěk. Je znám dopis
papeži z roku 1676, v němž Szelepcsényi uvádí, že
za poslední 4 roky přivedl zpět do lůna církve 63
tisíc nekatolíků.47
Szelepcsényi nebyl ovšem jen obratným politi-
kem věrným Habsburkům a oddaným zástancem
zájmů papežské kúrie, ale zároveň zdatným hospo-
dářem — podnikatelem, jenž své úřady a postavení
dovedl náležitě využít pro rozhojnění osobního ma-
jetku. Na sklonku života měl statky i za hranicemi
království — ve Slezsku, na Moravě (kde získal
bývalé statky Illésházyů — Letovice, Lysice a Dr-
novice)48 a ve svém testamentu se zmiňuje o domu
ve Vídni. Většinu pozemkových držav vlastnil po-
chopitelně v Uhrách. Je příznačné, že jejich těžiště
leželo na jihovýchod od Bratislavy — na Žitném
133