Ars: časopis Ústavu Dejín Umenia Slovenskej Akadémie Vied (3.1969)

Pocta Pabtu Picassovi
(Na okraj umělcovy jubilejní výstavy v r. 1966)

Věra Nejedlá

Pabla Picassa není třeba objevovat. Dnes víme,
že tento ,,španělský anarchista", ,,kouzelník",
,,jižní démon", ,,barbarizující ničitel klasické
krásy" atd. je jednou z největších a nejrevoluč-
nějších postav naší doby, umělec nebývalého,
stále se obnovujícího tvůrčího napětí a prome-
teovské síly, hybná osa a mohutné nevyčerpáva-
jíci se zřídlo výtvarného dění našeho století. Je
současně bořitelem a budovatelem, nositelem
a realizátorem velkých myšlenek, jakož i příklad
dělného člověka, jemuž práce je životní potřebou
nebo — jak on říká — vzduchem, který dýchá.
V tom je jeden z klíčů jeho životních úspěchů
a uměleckých výsledků, jež mohly dnes v počtu
800 exponátů zaplnit výstavní prostory dvou paříž-
ských paláců, Grand a Petit Palais, jakož i Národní
knihovny, zatím co další stovky, tisíce jeho vý-
tvorů — a mezi nimi ty největší — jsou rozptýleny
po galeriích, muzeích a sbírkách celého světa.
Tak bylo možno shromáždit výtvarné krédo
umělce, které nemá v dějinách lidstva obdoby
a jež dovoluje postihnout jeho umělecký vývoj
v nej širší možné míře, od jeho prvních výtvarných
kroků ve Španělsku přes jeho debut v Paříži
a první triumfy ,.modrého" a ,,růžového" období
k jeho revolučním metám, které znamenaly
rozchod s klasickými zákony a metodami ma-
lířství minulých staletí a jež vyústily v kubistické
hnutí; dále přes neoklasicistní extempore a období
gigantů, provázené nově orientovanou mluvou
kubistickou k fantastickým vizím se současným
pokusem o výraz abstraktně geometrický, násle-
dovaným přechodným zaujetím surrealistickým.
Silně expresivní kreace střídají brzy lyricky pod-
barvené dojmy z umělcova intimního prostředí,
brzy velké výtvarné parafráze slavných děl mi-
nulosti, na něž navazují nové koloristické pokusy

v zobrazení prostoru pláten posledních let. Picassa
malíře doplňuje v překvapivém rozsahu Picasso
sochař a keramik, v mezerovitém souboru též
grafik, s názorným pohledem na metodu jeho
práce, prověřované stále všemi výtvarnými dis-
ciplinami. V této nebývalé šíři nicméně postrádá-
me Picassa bojovníka, který svou Guernicou pro
pavilon Španělské republiky na Světové výstavě
v Paříži v r. 1937, stejně jako Masakrem v Koreji,
alegoriemi Války a Míru, proslulou Holubicí nebo
svým panno Radost žít neméně než svou kubis-
tickou revoltou vzrušil svět.
Ze školních umělcových začátků (1893 — 97),
inspirovaných klasikou evropského malířství a sig-
novaných převážně ještě P. Ruiz, zaujme Dívka
s bosýma nohama, nejen dokumentující nadání
a uměleckou vyspělost čtrnáctiletého chlapce, ale
i předznamenávající jeho příští výtvarné tendence
í tematický zájem. Dovolávají-li se další barce-
lonská a madridská plátna velkých španělských
příkladů a evokují-li díla z jeho prvního pobytu
v Paříži (Moulin de la Galatte) vzpomínku na
tvorbu Toulouse Lautreca z téhož prostředí,
zaznamenávají Trpaslice a Býčí zápas Picassovy
barcelonské a pařížské experimenty s barvou
v prudce vášnivé malbě útočně vrhaných skvrn,
signalizující brzkou změnu umělcova výtvarného
názoru. Uskutečňuje se zároveň s přechodem
k vážnější, citově podbarvené tematice, jehož
výrazem jsou Děvčátko s holubem a Evokace,
posmrtná to vzpomínka na přítele Casagemu, ale
především proslulý portrét Sabartův, interpretu-
jící zároveň přeludný odraz autorova úzkostného
duševního stavu, který způsobil pohled na opuště-
ného druha. Sem patří i podivuhodná Vlastní
podobizna, představující přechod k modré mono-
chromu, dokonale zprostředkující imaginaci so-

167