DOI Heft:
Nr. 2
DOI Artikel:Zykmund, Václav: O historických proměnách termínu "umělecká avantgarda"
DOI Seite / Zitierlink: https://doi.org/10.11588/diglit.31181#0340
Václav Zykmund
O historických proměnách termínu ,,umělecká avantgarda"
Tak jako se všechny kategorie, jichž užívá věda,
v průběhu historie ve svém významu mění, mění
se i význam termínu ,,umělecká avantgarda".
Jedním z důkazů tohoto faktu je skutečnost, že
četní žijící představitelé meziválečných avantgard
pochybují dnes o tom, zda vůbec avantgardy
ještě existují a že naopak ti mladší umělci, kteří
jsou přesvědčeni o své příslušnosti k soudobým,
dnešním ,,avantgardám", nechápou ona zákonitá
začlenění uměleckých meziválečných avantgard
do všeobecného, jednotného progresivního procesu,
zejména do progresivních procesů sociálních, po-
litických, ideologických, že nechápou ona začle-
nění, která byla ve dvacátých a začátkem třicátých
let něčím zcela samozřejmým. Dochází tak k mno-
hým nedorozuměním, nejasnostem a často k ne-
dialektickému přístupu k významu termínu ^umě-
lecká avantgarda", který — podle některých
teoretiků a historiků — je termínem s více či
méně konstantním, ahistorickým významem a je
často navíc redukován jen na jednu avantgardní
tendenci. Vysvětlovat tyto rozpory různosti ná-
zorů odlišných generací je, podle mého soudu,
zcela pochybené, protože příčiny dané situace
jsou daleko hlubší.
Ve svém příspěvku bych se chtěl pokusit pouká-
zat na některé z nich. K tomu je ovšem třeba
položit si nejprve aspoň dvě zásadní otázky.
Otázka první:
Čím byly umělecké avantgardy v dobách svého
vzniku a proč vlastně vznikaly?
Umělecké avantgardy vznikaly v konkrétních
společenskohistorických podmínkách, jejichž vý-
znamným rysem je zásadní rozpojení úhrnné lidské
činnosti na činnosti odpovídající opakující se
mechanické práci a na činnosti odpovídající
neopakovatelné tvorbě. Přehrady, které vytvořilo
toto rozštěpení kdysi jednotné lidské aktivity,
která původně nebyla ani jen prací, ani jen tvor-
bou, vedlo na jedné straně k atomizaci umělec-
kých projevů, ke vzniku četných uměleckých
tendencí s různými programy, na druhé straně
však k jejich izolaci od masy konzumentů, pro něž
se umění stávalo postupem doby čím dále tím
méně dostupné a tedy čím dále tím méně nezbytné.
(Paul Klee to kdysi vyjádřil zoufalou větou:
,,Uns trägt kein Volk.") Tato situace samozřejmě
působila nejen na sféru umělcovy materiální
existence, ale vyvolávala také radikální změny
v jeho vědomí: umělec začal trpět pocitem sa-
moty, bezmocným pocitem někoho, kdo je od-
souzen hovořit k hluchému. Odloučenost, izolo-
vanost, osamocenost vyvolávaly nutně touhu
po negaci. Umělci se začali sdružovat do spole-
čenství, která měla být náhražkou ztraceného
publika, nebot byla společenstvím lidí obdobných
uměleckých názorů i obdobné umělecké citlivosti.
Avšak avantgardy nelze vymezit jen jako izo-
lované celky uprostřed nechápajících mas, protože
jejich historické kořeny přesahují daleko doby,
v nichž vznikaly: avantgardy — v původním
významu tohoto termínu — byly rovněž v jistém
smyslu pokračovatelkami romantických tradic,
jež vytvořili ti umělci minulosti, kteří, ve své době
rovněž nepochopení, se stali s historickým odstu-
pem bezmála symboly vzpoury. Jejich vzpoura
byla převážně namířena proti stabilizovaným
nebo stabilizujícím se estetickým či uměleckým
hodnotám, proti podmínkám, v nichž umění je
odsouzeno existovat v osamocení a méně často
jen v ojedinělých případech — i proti příčinám
těchto podmínek. Protože však společenskohis-
torický charakter těchto podmínek se uplatňuje
i v různých rovinách netvůrčích činností, ocitali
se tito ,,vzbouřivší se" umělci zcela bezděčně,
z valné části neuvědoměle, na téže straně barikády,
na níž stály uražené a ponížené masy. Nicméně
rozštěpení lidské činnosti se nadále stupňovalo
stupňující se specializací činností (dělbou práce)
a je zcela logické, že tu přišly ke slovu dvě dia-
metrálně rozlišné síly. Na jedné straně tu existo-
vala síla přitažlivá, jejíž příčiny byly zcela vně
specifických činností (včetně tvorby), ale jež se
nemohla projevit ve vzájemném porozumění,
které by naznačovalo jakékoli řešení vztahu mo-
derního projevu k lidovým masám a naopak tu
existovala odstředivá síla znemožňující žádoucí
kontakt, síla vedoucí k vzájemnému neporozu-
mění a k dalšímu rozštěpení kultury a společnosti.
(Odtud také příčina četných anarchistických mo-
144
O historických proměnách termínu ,,umělecká avantgarda"
Tak jako se všechny kategorie, jichž užívá věda,
v průběhu historie ve svém významu mění, mění
se i význam termínu ,,umělecká avantgarda".
Jedním z důkazů tohoto faktu je skutečnost, že
četní žijící představitelé meziválečných avantgard
pochybují dnes o tom, zda vůbec avantgardy
ještě existují a že naopak ti mladší umělci, kteří
jsou přesvědčeni o své příslušnosti k soudobým,
dnešním ,,avantgardám", nechápou ona zákonitá
začlenění uměleckých meziválečných avantgard
do všeobecného, jednotného progresivního procesu,
zejména do progresivních procesů sociálních, po-
litických, ideologických, že nechápou ona začle-
nění, která byla ve dvacátých a začátkem třicátých
let něčím zcela samozřejmým. Dochází tak k mno-
hým nedorozuměním, nejasnostem a často k ne-
dialektickému přístupu k významu termínu ^umě-
lecká avantgarda", který — podle některých
teoretiků a historiků — je termínem s více či
méně konstantním, ahistorickým významem a je
často navíc redukován jen na jednu avantgardní
tendenci. Vysvětlovat tyto rozpory různosti ná-
zorů odlišných generací je, podle mého soudu,
zcela pochybené, protože příčiny dané situace
jsou daleko hlubší.
Ve svém příspěvku bych se chtěl pokusit pouká-
zat na některé z nich. K tomu je ovšem třeba
položit si nejprve aspoň dvě zásadní otázky.
Otázka první:
Čím byly umělecké avantgardy v dobách svého
vzniku a proč vlastně vznikaly?
Umělecké avantgardy vznikaly v konkrétních
společenskohistorických podmínkách, jejichž vý-
znamným rysem je zásadní rozpojení úhrnné lidské
činnosti na činnosti odpovídající opakující se
mechanické práci a na činnosti odpovídající
neopakovatelné tvorbě. Přehrady, které vytvořilo
toto rozštěpení kdysi jednotné lidské aktivity,
která původně nebyla ani jen prací, ani jen tvor-
bou, vedlo na jedné straně k atomizaci umělec-
kých projevů, ke vzniku četných uměleckých
tendencí s různými programy, na druhé straně
však k jejich izolaci od masy konzumentů, pro něž
se umění stávalo postupem doby čím dále tím
méně dostupné a tedy čím dále tím méně nezbytné.
(Paul Klee to kdysi vyjádřil zoufalou větou:
,,Uns trägt kein Volk.") Tato situace samozřejmě
působila nejen na sféru umělcovy materiální
existence, ale vyvolávala také radikální změny
v jeho vědomí: umělec začal trpět pocitem sa-
moty, bezmocným pocitem někoho, kdo je od-
souzen hovořit k hluchému. Odloučenost, izolo-
vanost, osamocenost vyvolávaly nutně touhu
po negaci. Umělci se začali sdružovat do spole-
čenství, která měla být náhražkou ztraceného
publika, nebot byla společenstvím lidí obdobných
uměleckých názorů i obdobné umělecké citlivosti.
Avšak avantgardy nelze vymezit jen jako izo-
lované celky uprostřed nechápajících mas, protože
jejich historické kořeny přesahují daleko doby,
v nichž vznikaly: avantgardy — v původním
významu tohoto termínu — byly rovněž v jistém
smyslu pokračovatelkami romantických tradic,
jež vytvořili ti umělci minulosti, kteří, ve své době
rovněž nepochopení, se stali s historickým odstu-
pem bezmála symboly vzpoury. Jejich vzpoura
byla převážně namířena proti stabilizovaným
nebo stabilizujícím se estetickým či uměleckým
hodnotám, proti podmínkám, v nichž umění je
odsouzeno existovat v osamocení a méně často
jen v ojedinělých případech — i proti příčinám
těchto podmínek. Protože však společenskohis-
torický charakter těchto podmínek se uplatňuje
i v různých rovinách netvůrčích činností, ocitali
se tito ,,vzbouřivší se" umělci zcela bezděčně,
z valné části neuvědoměle, na téže straně barikády,
na níž stály uražené a ponížené masy. Nicméně
rozštěpení lidské činnosti se nadále stupňovalo
stupňující se specializací činností (dělbou práce)
a je zcela logické, že tu přišly ke slovu dvě dia-
metrálně rozlišné síly. Na jedné straně tu existo-
vala síla přitažlivá, jejíž příčiny byly zcela vně
specifických činností (včetně tvorby), ale jež se
nemohla projevit ve vzájemném porozumění,
které by naznačovalo jakékoli řešení vztahu mo-
derního projevu k lidovým masám a naopak tu
existovala odstředivá síla znemožňující žádoucí
kontakt, síla vedoucí k vzájemnému neporozu-
mění a k dalšímu rozštěpení kultury a společnosti.
(Odtud také příčina četných anarchistických mo-
144