Ars: časopis Ústavu Dejín Umenia Slovenskej Akadémie Vied — 3.1969

Page: 145
DOI issue: DOI article: DOI Page: Citation link: 
https://digi.ub.uni-heidelberg.de/diglit/ars1969/0341
License: Free access  - all rights reserved Use / Order
0.5
1 cm
facsimile
mentu v avantgardních hnutích mezi dvěma vál-
kami a před první světovou válkou.) A přece cíl
obou světů — světa postradatelné tvorby a nepo-
stradatelné práce — i když byl znejasněn krutým
nedorozuměním, byl týž: byla jím negace zmíněné
rozpojenosti, zejména však povýšení práce na
tvorbu a tvorby na práci. K tomu, aby takový
cíl mohl být realizován, bylo třeba vynakládat
oboustranné progresivní úsilí, které by účinně
humanizovalo člověka a bylo hnutím ve svém
celku plně progresivním.
Otázka druhá:
Co je to vůbec progresivní úsilí, jež spojujeme
s činností meziválečných avantgard?
Progresivní úsilí — v kterémkoli oboru lidské
činnosti — je, podle mého soudu, takové úsilí,
které vede člověka jak k stále dokonalejšímu
uspokojování jeho potřeb, tak k stále intenziv-
nějšímu pronikání do podstaty jevů, k stále menší
ovládanosti člověka skutečností a naopak k stále
intenzivnějšímu ovládání skutečnosti, tak i —
a to především — k stále širší a hlubší humanizaci
člověka, tj. k systematickému negování všech
procesů, které vedou k odcizení. Toto úsilí nelze
nazvat zásadním a důsledným plněním dějinných
zákonitostí, ale lze je označit jako cestu k osvo-
bození člověka vedoucí často přes (mimo) apri-
orně stanovené dějinné zákonitosti.
Avantgardy, v původním významu tohoto
termínu byly vždy v tomto smyslu progresivní.
Jejich progresívnost šla zákonitě ruku v ruce
s progresívností sociální, i když jen ve výjimečných
případech byly tyto dílčí progresivity uvědoměle
chápány jako nedílné součásti všeobecného huma-
nizačního procesu jako neodlučitelné části vše-
obecného pokroku. To, co znesnadňovalo ono
pochopení, bylo nejen zmíněné rozštěpení lidských
činností na práci a tvorbu, ale zejména důsledek,
který z toho vyplynul pro umění: znemožnění
pojmově logických interpretací uměleckých děl,
uchýlení umění do sfér obraznosti, moderních my-
tologií, nevědomí, snu, do sfér, v nichž byl kladen
nebývalý důraz na ontologickou stránku tvůrčího
procesu. Progrese, k níž zde došlo, byla zdánlivě
izolovanou progresí specifické umělecké nebo es-
tetické činnosti, progresí, jejímž heslem bylo co
nej důsledněji rozrušit stávající normy a kritéria,
uvést je do pohybu a nastoupit nevídanou cestu —
jak říkali surrealisté — do vesmíru lidské psychiky.
Progresívnost umění je ovšem relativní a je

vázána ve svém významu s celým trsem mimo-
uměleckých jevů. Její skutečná kvalita se proje-
vuje teprve po odhalení nej různějších souvislostí,
bez nichž historie umění není historií, ale pouhou
snůškou věcných faktů. Jejím charakteristickým
rysem však dosud vždy byla důsledná vzpoura,
která se projevovala nejostřeji tehdy, kdy lidskost
v obecném významu tohoto slova byla ohrožována.
Nezáleží na tom, zda směr této vzpoury byl veden
na široké nebo na úzké frontě, zda uměleckým
předmětem jedné vzpoury bylo nastolení jednoty
tvorby a práce či díla a života (konstruktivismus),
nebo osvobození nevědomých oblastí lidské
psychiky, sešněrovaných nej různějšími konven-
cemi, náboženstvím či představami měšfácké
rodiny (surrealismus), nebo aktivní zásahy do
předmětového světa moderní civilizace, aby před-
mětový svět byl zautentizován, znovu ozřejměn
(Bauhaus), nebo konečně zabsurdnění absurdit,
jejich umocnění a tím i jejich znemožnění (dada-
ismus) — všude se zásahy objevovaly tehdy, kdy
ta nebo ona část duchovních hodnot byla jakkoli
ohrožena.
Avšak progresivita umění měla ještě další
důsledek, tak jako kterékoli zjednostranění spe-
cifických lidských činností: byla to často neschop-
nost umělců rozhodovat se s věcnou znalostí
v mimouměleckých sférách, tak podobná neschop-
nosti pracovníků z mimouměleckých oblastí orien-
tovat se ve věcech umění. Tohoto nedostatku
využívali často vulgární marxisté k tomu, aby
poukazovali na charakter toho nebo onoho projevu
ne na základě jeho reálných uměleckých kvalit,
ale na základě výroků, které učinil ten, nebo onen
umělec.
Jestliže jsme si nyní stanovali velmi zhruba a
jen velmi přibližně aspoň dva hlavní rysy původního
významu termínu ,,umělecká avantgarda", jestliže
jsme se pokusili odpovědět na otázku, čím byly
umělecké avantgardy v době svého vzniku a čím
byly progresivní, povšimněme si nyní významných
proměn, jejichž zárodky můžeme sledovat již
od dvacátých let. Myslím, že jedním z nejvýraz-
nějších činitelů, které se podílely na zmíněných
změnách, byla ostrost konfliktu mezi avantgar-
dami a společností, resp. její převažující části.
Myslím, že na tomto fóru by nebylo účelné, abych
dokládal citáty z výroků jednotlivých představi-
telů různých avantgardních hnutí ze začátků
dvacátých let (např. konstruktivismu, neoplas-

145
loading ...