Ars: časopis Ústavu Dejín Umenia Slovenskej Akadémie Vied (3.1969)

rušila, nenegovala samu podstatu obsahu našeho
termínu.
Kleeův výkřik se v nekonečných obměnách
opakuje, i když spíš ze strany představitelů mezi-
válečných avantgard než ze strany představitelů
dnešních tzv. avantgard. Naum Gábo žádá před-
stavitele východních států, kteří rádi opakují
fráze o umění ,,srozumitelném masám", aby mohl
na veřejných prostranstvích postavit své plastiky.
Na rozdíl od Kleea je však už přesvědčen, že jeho
umění se opírá o lid. Má bezpochyby své zkuše-
nosti, jenže tyto zkušenosti nejsou už diktovány
vírou v humanitní vývoj lidstva, ale v možnost
tuto víru po masakrech posledních třiceti let znovu
obnovit.
Pochybnosti, které před několika léty vyslovil
Le Corbusier o oprávněnosti termínu ,,umělecká
avantgarda" v současné době, se mně zdají phiě
oprávněné. Lidstvo je denně šokováno událostmi,

jež se odehrávají v nejrůznějších částech světa
a pomalu je pokládá za součást své každodennosti,
své všednosti. Bylo-li kdysi údělem meziválečných
avantgard vytrhávat člověka z jeho každodennosti,
z jeho všednosti, aby viděl svět opět ,,jako by
poprvé" a tímto šokujícím prostředkem aby byl
s to vyslovovat i jiné soudy než soudy umělecké
a estetické, dnešní umělec toho může dosáhnout
už jen těžko: jeho útoky na představivost jsou
k ničemu, neboť představivost dnešního člověka
je současnou realitou zcela jiná — i když se pohy-
buje povětšině opět jen v rovině pojmově logického
myšlení, jímž chladnokrevně přijímá otřesnost
naší doby. Tím samozřejmě vůbec nechci říci,
že by umění dnes neexistovalo a že by nemohlo
plnit všechny své odvěké funkce. Pochybuji jen
o tom, zda v současnosti existují umělecké avant-
gardy a zda vývoj významu termínu ,,umělecká
avantgarda", který prošel vývojem tak radikálním,
ještě nás opravňuje jej odpovědně užívat.

Die historischen Wandlungen des Begriffes der ^künstlerischen Avantgarde"
Ähnlich anderen Kategorien und Begriffen, deren sich die Wissenschaft bedient, ist auch der Begriff der
^künstlerischen Avantgarden wandelbar. Dafür spricht z. B. die Tatsache, dass eine Anzahl ihrer heute noch
lebenden Vertreter aus der Zeit zwischen beiden Kriegen, daran zweifelt, ob Avantgarden existieren, während
dagegen jüngere Künstler, sich als Avantgardisten bekennen, ohne zu begreifen, wie sich einst die Avantgarde der
zwanziger und dreissiger Jahre, aktiv an den einheitlichen progressiven Prozess und seiner sozialen, politischen und
ideologischen Bewegung, beteiligt hat.
Es sind vorallem zwei grundsätzliche Fragen zu beantworten, wenn man in die an sich — nach der Meinung
des Autoren — zweifelhafte Zwiespältigkeit dieser Anschauungen der Generationen, tiefer eindringen will.
1. Was waren die künstlerischen Avantgarden in der Zeit ihres Entstehens und warum sind sie eigentlich
entstanden?
2. Was versteht man unter progressivem Bestreben, das wir mit der Tätigkeit der Avantgarde zwischen beiden
Kriegen zu verbinden pflegen?
Künstlerische Avantgarden enstehen unter konkreten gesellschaftlichen und historischen Bedingungen, deren
Hauptmerkmal vom Gegensatz zwischen der schöpferischen und mechanischen Arbeit gekennzeichnet ist. Dieser
Gegensatz führt zur Atomisierung des künstlerischen Schaffens, zu Tendenzen und Programmen, doch im Wesen
zur Isolierung des Künstlers vom Konsumenten. In dieser Verlassenheit des Künstlers liegt der Hang nach Bildung
von Gruppen, welche quasi das verlorene Publikum ersetzen sollen.
Im allgemeinen versteht man unter Progressivität ein Bestreben, das zur wachsender Befriedigung der
menschlichen Bedürfnisse führen soll. Ein intensives Eindringen in das Wesen der Erscheinungen, soll letzten Endes
zur Beherrschung der Wirklichkeit führen, zu einer Humanisierung des Menschen und zur systematischen
Unterbindung solcher Prozesse, die wir Entfremdung nennen.
In diesem Sinne waren die Avantgarden immer progresiv. Progressivität in der Kunst ist natürlich realtiv und
ist an viele, ausserhalb der Kunst stehende Faktoren, gebunden. Ihre Qualität tritt erst nach der Aufdeckung
der verschiedensten Zusammenhänge hervor, denn sonst wäre die Kunstgeschichte keine Geschichte, sondern ein
Bündel verschiedenster Tatsachen. Das charakteristische Zeichen des Avantgardismus war immer der Aufruhr und
machte sich besonders dann bemerkbar, wenn die Menschheit, im allgemeinen Sinne des Wortes, bedroht war.
Nachdem aber die Werke der Avantgardisten in den Galerien zu sehen sind und zum Gegenstand des offiziellen
Handels geworden sind, haben sie ihren Konformismus eingebüsst und sind selbst zur offiziellen Kunst geworden.

147