Ars: časopis Ústavu Dejín Umenia Slovenskej Akadémie Vied (3.1969)

cích pozdější charakteristickou tvorbu Giaco-
mettiho, jednak řada portrétních studií (Marie
Tereza) v kovu, brzy klasické krásy, brzy konstruk-
tivistické strohosti nebo jinotajné fantazie. Sou-
časného Picassa malíře sledujeme v kresbách,
vracejících se k motivům násilnosti (Minotaur,
Znásilnění, Vrah aj.) a v olejovém obraze Býčí
zápas (1934), oblíbeném tématu z mládí, pro-
mítnutém do nové výtvarné řeči. Následuje
Dívka kreslící v interiéru, která nás uvádí do světa
obnovených bilaterálních portrétů, nicméně roz-
dílného zrakového přístupu, zdůrazňujících v obra-
ze to, co je v zpodobeném modelu typické: pře-
krásné ruce a tmavé vlasy Dory Maarové, plné
tvary, zlatisté vlasy a pomněnkové oči Marie
Terezy, půvabný a milý vzhled Nush Eluardové
nebo bujnou vitalitu dvouleté Máji s panenkou.
Žena sedící s knihou a Dva ženské akty na pláži
jsou opět reflexem Picassových mučivých snů
a přízraků, zdůrazňujícím objemy těl jakož i ana-
tomické zjednodušení a transformaci, kdežto
současná Hlava žalostně ržajícího koně — v za-
stoupení Guerniky — a Plačící žena jsou výrazem
opravdového a spravedlivého hněvu a žalu špa-
nělského lidu nad silami zla, které uvrhly jeho
zem do oceánu bolesti a smrti. Starší Picassovu
tematiku z té doby připomíná v hale Grand Palais
kolážový karton tapiserie Ženy při toaletě (1937 —
1938). Obrazy signalizující blížící se katastrofu
války — Zátiší s černou býčí hlavou, Kočka
polapivší ptáka, malovaná po pádu Valence
a okupování Prahy v r. 1939, rozměrný a úchvatný
Noční lov ryb v Antibes, vzniklý v předvečer
války — vystřídají nové portréty Dory Maarové
(Žena v klobouku, Žlutý svetr, Hlava ženy)
s bolestně zkřivenými ústy a výrazem beznaděj-
ného smutku. Také Kavárna v Royen, viděná
v zářivých kontrastních barvách je válečnou
vzpomínkou na město, později zpustošené bom-
bardováním. Ovzduší stupňující se destrukce a mu-
čivý nepokoj doby se projevil zvýšenou deformací
lidské tváře (Ženské poprsí, Žena v šedém, pozdější
Námořník, Žena v zeleném a Žena v modrém
klobouku), právě tak jako znepokojených postav
žen v Ranním zastaveníčku a v Ležící nahé ženě,
které patří k nej zdařilejším Picasso vým expre-
sivním kreacím toho druhu. Současný a obdobně
pojatý Chlapec s langustou je vzpomínkou na
klidné prostředí s bezstarostně si hrajícími dětmi,
již nicméně svírá úzkostná vize světa uvrženého

ve zkázu, obrážející se ještě v Zátiší s býčí lebkou
— vzniklém týden po smrti přítele, sochaře
J. Gonzalese (1942) — a v plastice Lebka s okrouh-
lými očními důlky, zírajícími do věčnosti. Snaha
po změně s příchodem jara a měnící se situací
na bitevních polích dochází výrazu v Prvních
krůčcích dítěte, přemáhajícího přírodu a v zá-
běrech z ožilých městských parků (Vert-Galant).
Picassův návrat k sochařině v tom čase doku-
mentují tu plastiky zvířat (Kočka), v nichž
zcela popustil uzdu své vynalézavosti, použiv k je-
jich vytvoření všeho, co bylo po ruce: řidítek
od kola pro Hlavu býka, formy na dorty k Sekáči
s velkým kloboukem aj. Jako ztělesněný triumf
života nad silami smrti, jako posel vytouženého
míru nade vše se tu tyčí Muž s beránkem (1944),
svým pojetím připomínající řeckou archaiku
obdobného námětu.
Několik zátiší, abstraktně pojatá Kuchyně
a Pomník Španělům padlým za Francii poněkud
chudě reprezentuje jedno z nej šťastnějších Picasso-
vých období a jeho přechod k mírové tematice,
kterou výrazně dokládá teprve Žena v křesle

Pablo Picasso, Klarinet (Španělské zátiší), NG Praha.
Foto Vladimír Fyman


171